Brasserie Véronique

Protože se mě babičky neustále ptají, co ve Vídni jím (a vlastně nejen ve Vídní - zajímá je, co jím, ať už se nacházím v kterékoli části vesmíru), bude následující příspěvek věnován právě jídlu.
Snažím se jíst zdravě. A docela se mi to daří (pokud pominu pomatení mysli, během něhož jsem na jedno posezení snědla celý tubus chipsů Pringles, ačkoli jsem na ně vůbec neměla chuť. Po zbytek večera jsem litovala svůj ubohý žaludek a tukové váčky, které se tímto excesem zvětšily snad o desítky procent.). Objevila jsem kouzlo bulguru, polenty a kuskusu, které nyní tvoří hlavní složku mé potravy. Navíc když jsou potraviny v eurech, nezdá se mi, že by byly příliš drahé, a tak je kupuji i v biokvalitě. A vejce zásadně od slepic z volného chovu!
Začátky mého gastronomického působení ve Vídni však byly poněkud krušné. Dosti dlouhou dobu jsem nevlastnila nůž. Tak jsem si koupila pro jistotu hned dva, ovšem s tak malou čepelí, že je možné s jejich pomocí krájet jen suroviny o dosti malém průměru. Také jsem si pořídila úžasný hrnec, jehož nevýhodou jsou ucha, která zjevně nejsou odizolována, neboť přejímají teplotu hrnce. Dosti dlouho mi taky trvalo, než jsem si zvykla na místní sporák. Výsledkem byla tedy voda nezvladatelně tryskající z hrnců na plotnu. Íránec Ali od naproti mi ovšem sdělil, že je přesvědčený o tom, že až se vrátím domů, bude ze mě výborná kuchařka. Asi mi tím chtěl naznačit, že mé kuchařské umění zatím stojí za starou belu.
A na závěr několik poznatků:
1) Těstoviny se skvěle uvaří i v případě, že je dáte do hrnce ještě předtím, než začne voda vařit. Upřímně řečeno netuším, proč by se měly dávat až do vroucí vody.
2) Creme fraiche není obyčejná smetana.

Horečka nedělního nakupování

V neděli jsou všechny obchody v celém Rakousku zavřené. Tedy, všechny ne. Jeden Spar poblíž Mariahilfer Strasse mívá otevřeno víkend-nevíkend, svátek-nesvátek a tak se do něj moje spolužačka Blanka jednou v neděli vypravila, aby si zakoupila toaletní papír. Jaké však bylo její překvapení, když zjistila, že před oddělením s drogistickým zbožím stojí obrovská cedule a na ní upozornění, že "je zakázáno prodávat v neděli a o státních svátcích zboží nacházející se za bariérou". Nejspíš je tedy povoleno prodávat jen jídlo a pití, jelikož jsou tyto atributy nutné k přežití. Je ovšem trochu diskutabilní, zda člověk potřebuje nutněji rum a brambůrky, nebo spíš toaletní papír a vložky.
Další věc, která mě velice překvapila, je neuvěřitelná rychlost, jakou oplývají rakouské pokladní. Vždy, když mi markují zboží a provádí peněžní transakce, připadám si jako pilot Formule 1 v pit stopu. Nedokážu si vysvětlit, jak je možné, že jsou tak rychlé. Jediným možným vysvětlením je tedy skutečnost, že když nepracují v neděli, musí od pondělí do soboty pracovat o to pilněji.
A kde vlastně nakupuji? Převážně v místní pobočce obchodu Zielpunkt (kterému zarputile říkám "Treffpunkt"), což je řetězec supermarketů s příznivými cenami a přitom kvalitním zbožím (pozn.: neplatí pro úsek ovoce-zelenina). Pro drogistické zboží zajdu většinou do BIPY, tedy obdoby drogerie DM. Po menším úrazu při přípravě pokrmu jsem zde s vidinou otravy krve marně hledala dezinfekci. Bylo mi řečeno, že musím jít do lékárny, neboť v drogerii mají zakázáno dezinfekci prodávat. Zřejmě se obávají, že by ji nějaký sebevrah mohl vypít ve snaze se otrávit. To by mu ale lépe posloužilo Savo, které tu určitě mají.
Nedávno jsem také zjistila, že mezi mými kolejemi a rájem nákupů jménem Mariahilfer Strasse existuje přímé autobusové spojení. Jízda místním autobusem pr
o mě představuje velký zážitek, a to hned z několika důvodů:
1) Autobusem nejezdí žádní turisti, ale naopak samí praví Vídeňáci, z čehož mám patřičnou radost.
2) Člověk toho v autobuse vidí na rozdíl od metra mnohem víc - žádné temné tunely, únikové východy a sem tam nějaké graffiti, ale sluncem zalitou místní flóru a faunu.
3) Autobus musí na své cestě překonat velké množství kopců, ostrých zatáček a nepřehledných křižovatek, takže si občas připadám jako na Rallye Dakar.

P.S.: Jak nad tím tak přemýšlím, o nedělích zavřené obchody mají něco do sebe. Koneckonců - v neděli má člověk chodit na výlety. Anebo aspoň sedět doma u kafe a bábovky.

Třikrát sláva, Bratislava!

Den našeho výletu do Bratislavy jsem započala poslechem vybraných slovenských hitovek. Cestou na nádraží jsem si tak střídavě prozpěvovala "sestrička z Kramárov, sen všetkých klamárov", "reklama na ticho zo všetkých strán znie" a "už len 22 dní, a tak nezabudni, čas sa kráti".
Naše výprava sestávala z šesti osob čtyř národností a dvou pohlaví. V pravé poledne jsme se sešli na nádraží a snažili se u řidiče zakoupit jízdenky. Šofér nám ovšem oznámil, že si máme koupit lístky v nedaleké stavební buňce plnící funkci dopravní kanceláře. Tam nám však bylo sděleno, že jim nefunguje přístroj na tisknutí jízdenek a že si tedy lístek musíme přeci jen zakoupit u řidiče. Když jsem zjistila, že je šofér můj krajan, ujala jsem se nákupu lístků já. Nejprve jsme museli urychleně nastoupit, abychom stihli zelenou na křižovatce. Zatímco jsme se zběsile řítili ulicemi rakouské metropole, prováděl řidič veškeré peněžní transakce. Protože však omylem vytisknul jeden špatný lístek, musel mi ho vydat až na zastávce na letišti Schwechat. Ihned po výjezdu ze stanice se v reproduktorech ozvalo: "Prosím slečnu, která je vedoucí zájezdu z Vídně, aby za mnou přišla a vyzvedla si lístek."
Po příjezdu do hlavního města Slovenské republiky nás čekal první náročný úkol: nalézt centrum. Vyzbrojeni mapami a aktivní Agnieszkou, která se každého nadšeně ptala na cestu, se nám nakonec podařilo najít správnou cestu. Nejprve jsme se zastavili na vánočních trzích, kde jsme se posilnili trdelníkem, který je k dostání i v Rumusku a podle všeho pochází z Maďarska, kde je znám pod názvem "Kürtőskalács". Poté, co jsme se náležitě občerstvili, vyšplhali jsme na Michalskou věž, kde jsme se pokochali výhledem na město. Následně jsme zavítali do Muzea farmacie, ve kterém sice nebylo nic zajímavého, ale vzhledem k tomu, že vstupné již bylo zahrnuto v ceně lístku na věž, museli jsme toho jako správní low-cost-turisté využít. Poté jsme ve vší tichosti prošli Michalskou bránou. Traduje se totiž, že ten, kdo jí projde, aniž by utrousil jediné slůvko, zvládne zdárně všechny zkoušky. Rozjaření Španělé, kteří hulákali na celou ulici, budou tedy nejspíš muset opakovat ročník.
Poté jsme se vydali na slavný Bratislavský hrad, kde jsme se nejprve několikrát vyfotili (požádali jsme jednu paní, která namířila objektiv na sebe, jako by chtěla pořídit selfie svého chrupu), znovu se pokochali výhledem na město a následně jsme se odebrali do nitra hradu, kde byla mimo jiné umístěna expozice o 1. světové válce a o rekonstrukci budovy. Vystoupali jsme na jednu z věží, kde jsme se do třetice pokochali výhledem na město.
Cestou zpátky jsme se zastavili u Katedrály svatého Martina a u věhlasného Čumila, kde jsme pořídili obligátní foto. Prošli jsme se kouzelnými uličkami staré Bratislavy a potkali pobudu, který vyprazdňoval svůj močový měchýř na kostelní zeď a ve chvíli, kdy má spolužačka Paulina zmáčkla spoušť svého fotoaparátu, pronesl hrůzným hlasem: "Už sa blýska." (Nevím, zda se jednalo o ne příliš povedenou meteorologickou předpověď či o pokus o zanotování slovenské hymny, nicméně jsme se raději vzdálili).
Poté jsme vyprovodily dva členy naší výpravy na autobus a následně jsme se odebraly do typické slovenské "reštiky". Paulina se totiž zapřísáhla, že z Bratislavy neodjede, aniž by si nedala smažený sýr. Zbytek naší skupiny si objednal halušky a strapačky se zelím alias kapustou. Poté jsme se ještě jednou vypravily na vánoční trhy, kde jsme podlehly svodům stánku s lokšemi (či lokšy? nebo lokši? Každopádně ať už se skloňují jakkoli, stály pouhých 1,50 eur, takže jsme si v porovnání s vídeňskými cenami připadaly jako v ráji). Cestou na nádraží jsme se ještě zašly podívat na Kostel svaté Alžběty, který je známý spíš pod názvem Modrý kostel(ík). Jak již název napovídá, exteriér i interiér jsou vyvedeny v modré barvě.
Nakonec se mi přece jen vyplatilo pořídit si kolekci hrníčků z vídeňských trhů. Po příjezdu na autobusové nádraží jsem totiž ve svém půlpokoji uspořádala malý čajový dýchánek a hrníčky mi přišly konečně vhod. U čaje jsme zhodnotily náš výlet, nutno říct, že nadmíru pozitivně. Slovenská metropole je totiž skutečně krásná, ačkoli její obyvatelé často tvrdí přesný opak.
A na závěr malý jazykový test: Jestlipak víte (bez použití Googleu, samozřejmě), co je to "lekvár" a "pažerák" a jaký další význam má slovo "špirála"?

P.S.: Letecká společnost Fly Niki hodlá zřídit pravidelnou linku mezi Bratislavou a Vídní, přičemž let by měl trvat všehovšudy pět minut. Nedokážu si představit, kdo by byl ochotný čekat dvě hodiny na letišti, aby pak mohl pět minut letět. Jak poznamenala má bratislavská spolužačka Janča, možná by bylo v rámci zrychlení odbavení možné vynechat bezpečnostní prohlídku. Za tak krátkou dobu by totiž žádná výbušnina ani nestihla explodovat. V internetové diskuzi se zase kdosi dotazoval, zda bude součástí letu mezipřistání v Petržalke.

Vídeňské kratochvíle vol. 2

Začnu důležitým poznatkem - zjistila jsem, že se blešímu trhu neříká "bleší" pro nic za nic. Když jsem se totiž jednou v sobotu odpoledne vydala na proslulý bleší trh sousedící s gastronomickým klenotem v podobě Naschmarktu, měla jsem obavy, že na mě z vystaveného zboží skutečně nějaká ta blecha vyskočí. Celkově trh vypadal jako něco mezi bazarem v Istanbulu a sbírkou Armády spásy. Proto jsem jen rychle proběhla mezi hromadami starého oblečení, kýčovitých dekorací a starých kazet a zamířila do Mariahilfer Strasse - vídeňského ráje nákupů. Pokud chcete vidět pravé předvánoční šílenství, vydejte se sem v sobotu odpoledne. Davy lidí se hrnou z obchodu do obchodu, lačně se vrhají na zboží úhledně vystavené v regálech a poctivě stojí dlouhosáhlé fronty k pokladně.

A jaká další zajímavá místa jsem v rakouské metropoli navštívila?


Nedávno jsme se s děvčaty vypravily do svatostánku výtvarného umění, kterým je Kunsthistorisches Museum. Do galerie jsme se vydaly vyzbrojeny znalostmi o nizozemském výtvarném umění 17. století nabytými četbou Kiefta, Fuchse a Beheydta (a Gombricha, samozřejmě!). Nejprve jsme zavítaly do expozice staroegyptského umění. Vzhledem k nepříjemně velkému množství mumifikovaných lidí, opic a krokodýlů jsem si připadala spíše jako na exkurzi v patologickém ústavu. V oddělení antického umění se ve mně probudily instinkty staré latinice a se zájmem jsem si prohlížela vystavené nápisy (ne že bych jim tedy rozuměla. Má znalost latiny se bohužel smrskla na několik přísloví, která tu a tam bezděčně utrousím, abych vypadala učeně). Následně jsme se odebraly do expozice věnované německým, holandským a vlámským mistrům a prohlídku jsme zakončily návštěvou přechodné výstavy věnovanou Velázquezovým dílům. Během bloumání po výstavních síních se nám podařilo navzájem se poztrácet. Když jsme se však po třech a půl hodinách s plným močovým měchýřem a prázdným žaludkem konečně vymotaly ven, šťastně jsme se shledaly.

O týden později jsme navštívily Naturhistorisches Museum. Záhy jsme však zjistily, že jít do muzea druhou adventní sobotu asi nebyl nejlepší nápad. V muzeu se to jen hemžilo turisty nejrůznějších národností a také převážně slovenskými školními výpravami ("Ako povieš rozdiel medzi delfínom a žralokom, keď sis ich nebola pozrieť?" - Tímto se hluboce omlouvám všem Slovákům za nedokonalou imitaci jejich rodného jazyka.). V přízemí byla umístěna expozice minerálů (onyx, jediný minerál, který jsem díky své neutuchající lásce k Vile Tugendhat schopná poznat, jsem však ve vitrínách hledala marně) a oddělení mapující vznik planety Země a vývoj života na ní. Při pohledu na gigantické mouchy a obrovitánské červy typu olgoj chorchoj jsem byla upřímně ráda, že podobní tvorové již nežijí. V prvním patře se pak nacházela rozsáhlá expozice vycpaných, vymodelovaných a v lihu naložených zvířat všeho druhu. Jako správnou neurotičku mě však nejvíce zaujalo oddělení věnované mikrobům (nedávno jsem si mimochodem zakoupila dezinfekci na ruce, která účinkuje i proti viru H1N1!).

Se svou rumunskou spolužačkou Gianinou jsem se vydala do akvária Haus des Meeres. To je umístěno v železobetonové věži, která byla postavena za 2. světové války a sloužila jako jakýsi nadzemní bunkr a zároveň centrum protivzdušné obrany. V objektu se nachází nejen akvária s malými žraloky, obřími želvami a roztodivnými rybami a mořskými koníky, ale také řada terárií s hady a pavouky. Nechybí ani tropický pavilon s volně poskakujícími opičkami a poletujícími papoušky. V nejvyšším patře je umístěna terasa, ze které je nádherný výhled na celé město.

S Gianinou jsme se také nedávno vypravily do biografu Burgkino - tradičního, byť vícesálového vídeňského kina. Zde jsme zhlédly snímek Zmizení Eleanor Rigbyové: Oni. Jednalo se o velmi kvalitní, ovšem i nesmírně smutný příběh, u kterého nezůstalo jedno oko suché (minimálně z mých dvou očí tekly slzy proudem). V kinosále se mi dostalo jedné z největších poct v životě. Před začátkem filmu se na nás totiž z přední řady otočil jeden mladík, který zaslechl náš rozhovor a zeptal se, jestli jsme Vlámky. Nevím, jestli opravdu mluvíme jako opravdové Vlámky, nebo si prostě jen řekl "mluví sice nizozemsky, ale nějak divně, tak to asi budou Vlámky", nicméně mne tato skutečnost nadmíru potěšila.

A na závěr mám pro vás malý tip: Pokud někdy budete ve Vídni v úterý večer, nebudete vědět, co s načatým večerem, a vaše peněženka bude zet prázdnotou, pak doporučuji návštěvu MAKu, tedy muzea užitého umění. Do tohoto muzea je totiž každé úterý od 18 do 22 hodin vstup zdarma. MAK se svou monumentální dvoranou a nádherně vymalovaným stropem nápadně podobá brněnskému Uměleckoprůmyslovému muzeu. V suterénu je k vidění expozice současného designu. V přízemí a v patře na vás potom čeká sbírka orientálních koberců, nábytku spadajícího do období vídeňské secese a skla pocházejícího z velké části z českých zemí.

Záchodová etuda aneb Nejsem feministka, ale...

Domnívala jsem se, že diskriminační WC existují pouze u nás, ovšem opak je pravdou. Na jedno takové jsem narazila v Museumsquartieru. Jednou v sobotu večer, když byl areál plný turistů, vystála jsem si frontu na místní záchodky. U vstupu seděla toaletářka, které jsem zaplatila "záchodovné" a následně mě zaměstnanec (muž!) nasměroval k prázdné kabince, skoro jako hlídač na parkovišti ukazující řidičům, kde mají zastavit. Na tom by samo o sobě nebylo nic tak zvláštního (i když ten pracovník-navigátor mě poněkud překvapil), kdyby nemusely ženy platit vyšší cenu než muži. Cena kabinky, ať už pánské či dámské, byla stanovena na 50 centů, ovšem cena pisoárů pouze na 20 centů. Zatímco muž hodlající vykonat malou potřebu zaplatil jen 20 centů, žena musela zaplatit vždy 50 ať už šla na toaletu vykonat cokoli. Dalo by se namítnout, že je přeci zcela pochopitelné, že je použití kabinky dražší, přece jen je klasická toaleta náročnější na úklid. Další protiargument by mohl znít tak, že na záchodovou místu se člověk může posadit, kdežto na pisoár ne a lístky na stání jsou taky vždycky levnější než ty na sezení. Jedná se ale přece o princip. Proč bych měla za vyprazdňování platit víc jenom proto, že jsem žena? Problém by se dal vyřešit naprosto jednoduše. Všechny pisoáry by se zrušily a do záchodových mís by se zabudovaly indikátory, které by poznaly, zda člověk vykonal malou či velkou potřebu, a podle toho vystavily účtenku. Anebo by to šlo ještě jinak - prostě by platili všichni stejně.

A nakonec mám tip pro milovníky vážné hudby. V podchodu ve stanici Karlsplatz se nachází veřejný záchod honosící se vznešeným názvem Opera Toilet. Tyhle záchodky se před několika lety postaraly o pořádný skandál. Majitel do nich totiž umístil pisoáry ve tvaru ženských úst, proti čemuž začaly okamžitě protestovat feministky. Majitel nakonec ustoupil jejich nátlaku a vybavil svůj podnik prachobyčejnými pisoáry. I tak si ale Opera Toilet zachovala jedinečnou atmosféru. Pokud se tedy rádi vyměšujete do rytmu Straussových valčíků, pak je pro vás tohle místo jako dělané!

Kačenka na Dunaji

O prvním adventním víkendu jsem ve svém skromném vídeňském příbytku přivítala svou věrnou kamarádku Kačenku. Katka přijela s obrovským batohem, fotoaparátem na jedno použití (bez obrazovky, bez zoomu a všech moderních vymožeností, ale v tom právě tkví kouzlo onoho přístroje) a nejlepším obědem, jaký jsem za několik posledních dní jedla. Hned po příjezdu jsme se vydaly do Schönbrunnu, kde jsme si udělaly procházku zámeckým parkem. Při té příležitostí jsem si vzpomněla na svého milovaného Komisaře Rexe, který jednou s komisařem Brandtnerem (nebo to byl ještě Moser?) vyšetřoval vraždu v schönbrunnském parku. Když jsme procházely kolem kupek krásně zbarveného podzimního listí, pozorně jsem sledovala, zda z některé nevyčuhuje ruka nebo noha. Žádný vrah na nás sice nezaútočil, za to jsme ale byly atakovány rozzuřenou veverkou. Zatímco já jsem se rozplývala nad tím, jak je krásná a výborně ochočená, Kačenka chtěla nekompromisně pokračovat v cestě, jelikož ji už jednou veverka kousla do ruky a prý se nejednalo o kdovíjak příjemný zážitek.
Po cestě zpátky na ubikaci jsme se zastavily v blízkém nákupním centru umístěném ve zbrusu nové budově hlavního nádraží (už s tím brněnským nádražím něco udělejte, fakt!). Pokochaly jsme se zbožím v mém oblíbeném obchodě Pylones a následně zavítaly do Confiserie Heindl, kde mají nepřeberné množství úžasných pralinek vyráběných z fair-tradeové čokolády. Poté jsme se odebraly domů, kde jsme poobědvaly exkluzivní celozrnné špagety s houbovo-slaninovo-smetanovou omáčkou a dopřály si trochu oddechu.
V odpoledních hodinách jsme se vydaly do víru velkoměsta. Nejprve jsme se prošly po příjemné čtvrti Leopoldstadt, kde jsme poseděly v útulném bistru Harvest, které o víkendu nabízí veganský bufet. My jsme se spokojily s prvotřídní kávou a užívaly si poklidnou atmosféru deštivého sobotního odpoledne. Kačka vyslovila přání svézt se tramvají a proto jsme se pomocí Strassenbahnu dopravily do centra města. Abychom se dostaly na Spittelberg, který byl cílem naší cesty, musely jsme se prodrat zástupy rozjařených turistů na Maria-Theresien-Platzu. Bohužel jsme neměly možnost prohlédnout si místní stánky, jelikož nás skupina švitořících Maďarů unášela kamsi pryč. Když se nám konečně podařilo dostat se na Spittelberg, nasály jsme zde pravou vánoční atmosféru a trochu alkoholu. Potkaly jsme zde skupinku sympatických Rakušanů, kteří se zájmem zjišťovali, co že to pijeme a jak nám to chutná, aby věděli, co si mají objednat.
Poté, co jsme ukončily konzumaci svých pitiv, odebraly jsme se na Karlsplatz, kde jsme se pro změnu posilnily jídlem. Já delikatesními bramborovými šulánky se švestkovým sosem a Kačka pořádně umaštěným bramborákem (od doby, kdy jsem si v Itálii objednala tuňákovou pizzu a oni mi na ni neprozřetelně vylili všechen olej z konzervy, dělá se mi z příliš mastných věcí poněkud nevolno). Na Karlsplatzu jsme obdivovaly místní atrakci, a sice kolotoč sestavený ze starého harampádí, který jízdou na kole roztáčeli rodiče. Děti mohly usednout do staré dřevěné krabice nebo třeba na jakýsi trůn, na jehož vrcholu byla umístěna obrovská ptačí klec, takže robátko, které zde sedělo, bylo doslova chyceno v kleci. Těžko říct, jestli pro něj jízda na karuselu byla potěšením nebo spíš trestem.
Posilněny punčem jsme ujížděly domů a hrozně jsme se smály. Jelikož jsem měla neuvěřitelně plný močový měchýř, obávala jsem se, že se počurám smíchy (což se mi - a teď se dozvíte šokující pikanterii z mého osobního života - na 1. stupni ZŠ opravdu stalo).

Co dělám, jak se mám...

Chodím do školy. A občas se mi zdá, že až moc často. Protože jsem se nemohla rozhodnout, jestli se mám odhlásit z afrikánštiny nebo z nizozemského výtvarného umění, ponechala jsem si oba předměty. Poslední dobou mi ale připadá, že jsem si "naložila na vidle příliš mnoho sena", jak se říká v Nizozemsku. Ačkoli zde mám jen poloviční množství předmětů, jaké obyčejně mívám v Brně, práce mám víc než dost. Místní systém je totiž nastavený tak, že většinu práce musí studenti dělat samostatně doma a v hodinách se o zadaných úkolech jen diskutuje.
Čím se tedy bavím, když zrovna nejsem ve škole?
1) Učím se. Často slýchávám z různých koutů hlasy, že je to tady "pěkná flákárna", když mám školu jen tři dny v týdnu. Ano, sice mám vyučování opravdu jen od pondělí do středy, což ale neznamená, že ve zbytku týdne bezcílně bloumám po Mariahilfer Strasse a jedinou mou starostí je to, jestli si dám ke svačině štrúdl nebo sachr (mimochodem, pekaři z Globusu prý mají licenci na výrobu pravého Sacher dortu!). Od čtvrtka do neděle pilně pracuji na úkolech, které v předchozích dnech dostanu - připravuji prezentace, píšu nejrůznější práce a čtu hromady textů.
2) Užívám si kulturně-společenského života. A nutno říci, že je o hodně intenzivnější než v Brně.
3) Překládám knížku. Nebo se o to aspoň snažím.
4) Dívám se na seriály. Protože kdo nesleduje Sherlocka nebo aspoň Games of Thrones, je prostě úplně mimo. Abych si tedy doplnila pop-kulturní přehled, absolvuji každý týden pravidelnou dávku seriálů. Taky sleduji iVysílání ČT. Kdykoli si připadám nudná a nezajímavá, uklidním se pohledem na hlavního hrdinu Života a doby soudce A.K. Většího sucháče jsem v životě neviděla. A když už jsme u těch sucháčů, Neviditelné sleduju taky.
5) Skypeuji. Skype se stal nedílnou součástí mého života. Pokaždé, když večer na pokraji vyčerpání usednu k počítači a chystám se zakousnout do skývy chleba, uslyším pronikavý vyzváněcí tón a na druhé straně obrazovky rozjařený obličej některého z příbuzných následovaný dotazem: "Ty už zase jíš?!".
6) Píšu tenhle blog.

P.S.: Před nedávnem začalo v hodině jazykových cvičení vyšetřování závažného zločinu: někdo odcizil kopii učebnice (i s výsledky!), která se nesměla odnášet z budovy a ze které se měl zanedlouho psát test. Vyučující nám oznámila, že apeluje na viníka, aby se přiznal. Pokud to prý nechce učinit veřejně, může se jít po hodině přiznat do její pracovny či kopii nenápadně vrátit do složky, ze které ji odebral aneb "My teďko zhasneme, bude tma. V této nastalé tmě, ten kdo to zcizil, to tam odnese.". Ačkoli se složku stále nepodařilo nalézt, můžeme se ukonejšit alespoň tím, že k dalším krádežím nedošlo.

Vypukla punčová sezóna aneb malé srovnání vídeňských vánočních trhů

Začala punčová sezóna a my se nebojíme jí využít. Místní nederlandistika se totiž nachází na strategickém místě - přesně 220 metrů od nejslavnějších vánočních trhů, které se konají před vídeňskou radnicí. Stalo se tedy již běžnou praxí, že si po tříhodinových jazykových cvičeních zajdeme na punč, abychom se pak mohli vesele vrhnout do víru domácích úkolů. Doporučuji čokoládový punč ze stánku přímo pod vánočním stromem. Je naprosto neodolatelný... Jediné, co kazí dojem z výše zmiňovaných trhů je neskutečné množství lidí (zejména o víkendu, kdy se sem nahrnou svařáčkuchtiví Češi a Slováci) a odpudivý design místních hrníčků. Tyhle trhy si ovšem můžou přičíst k dobru, že je možné se na chvíli ohřát v budově radnice, kde je umístěna výtvarná dílna pro děti.

Velmi pěkné jsou také trhy u Schönbrunnu. Ty oplývají obrovským výběrem nápojů: horkou tekutou verzí mentolové čokolády After Eight, vaječným likérem s vanilkovou příchutí či horkou čokoládu s amarettem. Já doporučuji Apfelstrudelpunsch s rozinkami a šlehačkou. V Schönbrunnu podávají nápoje ve velmi vkusných černobílých hrnečcích se siluetou zámku a lesní zvěře. Na nádvoří je rozmístěno několik stanovišť se stolečky a přímotopy, u kterých si můžete v klidu a teple vychutnat svůj punč či svařák. Na místních trzích se navíc pravidelně konají koncerty a jiná kulturní vystoupení. Díky své lokaci můžete navíc spojit návštěvu místních trhů s příjemnou procházkou zámeckým parkem.

Jedny z nejkrásnějších trhů ze konají na Karlsplatzu. Prodávají se zde tradiční a rukodělné výrobky a také výborný punč (doporučuji ten s příchutí lesního ovoce) a pokrmy (například znamenité makové šulánky se švestkovou omáčkou). Na tomto trhu, jehož monumentální kulisou je majestátní Karlskirche, se vyřádí hlavně děti. Uprostřed areálu je totiž zřízena obora, ve které po sobě ratolesti házejí slámou a schovávají se v kupkách sena. Největší atrakcí je ale kolotoč vyrobený ze starého harampádí včetně vany, ptačí klece, dřevěné krabice, sudu a větráku, na kterém se můžou projet děti v doprovodu rodičů, kteří karusel roztáčejí jízdou na kole. Nedaleko je navíc jakési apres ski (ač bez lyží), ve kterém se příznivci disca můžou posilnit svařákem a následně si zatančit na čerstvém vzduchu. Rakouská média mimochodem nedávno oblétla fotografie amerického ministra zahraničí, kterak sedí na lavičce na Karlsplatzu, za ním se vinou řady nazdobených stánků a kolem něj stojí šestice zamračených bodyguardů.

Utajeným klenotem mezi vídeňskými vánočními trhy je bezesporu Spittelberg, spleť malebných uliček umístěných nedaleko Mariahilfer Strasse. Když se tudy procházíte, nemáte pocit, že se nacházíte uprostřed Vídně, ale spíš v nějakém kouzelně kýčovitém filmu od Tima Burtona. Řekla bych, že by to klidně mohl být Karlík a továrna na čokoládu vzhledem k tomu, že se zde nachází i prodejna znamenité, ovšem dosti drahé čokolády. Samozřejmě nechybějí obligátní stánky s punčem. Já jsem si dala 5 Elemente Punsch, který se vyznačuje tajuplným složením a vysokým obsahem alkoholu.

Pokud existuje nějaký trh, kterému doporučuji se vyhnout, pak je to trh na Maria-Theresien-Platz. O víkendu je zde takové množství lidí, že se zde nedá hnout. Tento trh bohužel nejsem schopna objektivně zhodnotit, jelikož mě proud lidí unášel kamsi pryč, takže jsem neměla šanci si jej důkladně prohlédnout.

Pokud vás nebaví bloumání po stáncích, můžete se aspoň pořádně opít a nadlábnout. Ideálním místem je Museumsquartier, kde se neprodává nic kromě jídla a pití. Vládne tu uvolněná atmosféra doprovázená příjemnou hudbou. Navíc se místní trhy vyznačují originálními hrnky, které nejsou ani trochu kýčovité, ale zato velmi roztomilé. Já jsem pro změnu ochutnala nealkopunč, tedy Kinderpunsch, který byl nesnesitelně sladký. Pro děti byl tím pádem jako dělaný.

Za zmínku stojí také trhy u Stephansdomu, ačkoli
svou velikostí (či spíše malostí) nemůžou konkurovat většině ostatních trhů. Pokud ale procházíte centrem města, můžete se tu na chvíli zastavit, prohlédnout si zboží v jednom z krásných na bílo natřených stánků a ochutnat třeba švestkovo-čokoládový punč, který opravdu stojí za to.





P.S.: Od skoro pravé Vídeňačky jsem se dozvěděla, že Rakušáci na trhy moc nechodí, a když už, tak se jdou jen posilnit punčem. Zboží na trzích je navíc kvůli vysoké ceně za pronájem stánků značně předražené.

Óda na Brno

Vídeň je nádherná. Navíc je podle mnoha výzkumů nejlepším místem pro život. I přesto zůstanu navždy věrná Brnu, navzdory tomu (nebo možná právě proto), že můj táta vždycky říká, že pokaždé, když se stane něco divného, tak je to právě v moravské metropoli, viz náhodný výpis zpráv z Brna: "Žena nahlásila, že vidí divné zvíře. Strážníci našli poletující sáček.", "V Brně utekl bizon. Zneškodnili ho až teaserem.", "Diváka po představení zamkli na WC v divadle. Vysvobodili ho strážníci."
V Brně si vždy kromě zásob tuku doplním i všeobecný přehled. Abych se zbytečně nerozrušovala, nesleduji ve Vídni zprávy a nečtu denní tisk. Sice jsem ve skvělém duševním rozpoložení, ale vůbec netuším, co se ve světě a v naší vlasti děje (Sedláčkova mikina a Zemanova "Fäkalsprache" mému vidu a slechu přesto neunikly).
Výpravy do Brna se ale můžou rychle změnit v boj o holý život. Když jsem naposledy byla ve své domovině, podařilo se mi zarýt si při přípravě tartare di tonno do ruky hrot vývrtky (pro rýpaly: Vím, že na konzervy existuje speciální otvírák, ovšem ten jsem zapomněla ve Vídni.). Při té příležitosti jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem již povážlivě dlouho neabsolvovala očkování proti tetanu.
Nedávno (to už ve Vídni) jsem si pro změnu zasekla do ruky nůž. Bohužel jsem neměla žádný dezinfekční prostředek a stejně na tom byli i mí spolubydlící. Litevec Andrius mi sice nabízel pro zneutralizování rány Amundsen s hruškovou příchutí (k zevnímu užití), avšak já jsem se raději spokojila s Milkou Oreo (k vnitřnímu užití, ale stejně bych radši brala to očkování!).
Andrius (který má dánského spolubydlícího, jenž je živoucím důkazem toho, že se úsloví "pije jako Dán" zakládá na pravdě) se mimochodem nedávno vydal stopem do Brna. Následuje shrnutí jeho dojmů z mého rodného města:
1) Je tam levné pivo.
2) Skoro nikdo tam neumí pořádně anglicky.
3) Mají tam lepší kebaby než tady.
4) Na kolejích mají podivně očíslované pokoje.
5) Jsou tam neskutečně pomalé pokladní.
A když už jsme u toho Brna... Při nedávné návštěvě moravské metropole jsem sledovala jeden z nejpozoruhodnějších pořadů České televize Sama doma. Hostem byli dva propagátoři hantecu, kteří na závěr zapěli song Když si betelné borec narazí betelnó koc. Takový odvaz jsem v Sama doma ještě neviděla. Snad jenom když syn herce Petra Vacka čural v přímém přenosu do lahve.

Mamma mia in Vienna

V polovině listopadu ke mně zavítala první návštěva v podobě mé mámy. Po celou dobu svého pobytu se obávala, že provede nějaké strašlivé faux pas, které se nesmazatelně zapíše do dějin tohoto blogu (neřkuli celé Vídně). Návštěva se však obešla bez jakýchkoli incidentů, takže o ní můžu s čistým svědomím poreferovat.
Hned po matčině příjezdu jsme se vydaly do Prateru, kde jsme se svezly na světoznámém kole. Ačkoli je kolo vybaveno i luxusně zařízenými kabinkami, kde je možné strávit romantickou večeři, spokojily jsme se s kabinkami "pro plebs". Ty vypadaly o poznání hůře - netěsnící okna, dřevěné obložení poseté vyrytými vzkazy a na obou stranách chatrné dveře, které vypadaly, že každou chvíli odletí. První polovinu krasojízdy jsem strávila poněkud v křeči s očima vytřeštěnýma do hloubky pod námi (až na zem naštěstí nebylo pro samou tmu vidět). Poté, co jsme se přehoupli přes nejvyšší bod konstrukce, probrala jsem se z prvotního šoku a začala si užívat výhledu na město. Nebyla jsem však schopná určit světové strany, natožpak identifikovat jedinou památku.

Druhý den vedly naše kroky na Naschmarkt, asi nejznámější vídeňský trh. Dá se tu koupit nejen ovoce a zelenina, ale také ryby, sladkosti a dokonce i květiny. Měla jsem pocit, jako kdybychom se náhle ocitly ve Středomoří. Pulty přetékají filety z lososa, gigantickými různobarevnými olivami a úhledně srovnanými sáčky s exotickým kořením. Naschmarkt ale není obyčejný trh, kde si jídlo jen koupíte a odnesete domů. Součástí areálu jsou i útulné restaurace a kavárničky, kde můžete chvíli posedět a představovat si, že jste na dovolené třeba v Řecku nebo v Itálii.
Poté jsme se vydaly na slovutnou Mariahilfer Strasse, tedy do ráje nákupů, kde jsem se pod matčiným dohledem pokoušela vybrat si nové džíny a boty. Přesto, že jsme ve všech možných obchodech strávily několik desítek minut, odešly jsme nakonec s prázdnou. Cestou jsme si alespoň poslechly zavalitého muže, který s virtuózním zaujetím vyhrával na sklenice od piva Tak pravil Zarathustra. Jeho umělecký výkon však byl poněkud poznamenán skutečností, že před vystoupením nejspíš větší množství piva sám zkonzumoval.
Po tomto strhujícím hudebním zážitku jsme se odebraly do restaurace, kde jsme uplatnily poukázku na dva XL Wienerschnitzely za cenu jednoho. Vzhledem k tomu, že by se z jedné porce mohly najíst asi tak tři lidé, měla jsem s obědem vystaráno na celý zbytek týdne.
Jelikož již ve Vídni začala punčová sezóna, nemohly jsme kolem stánků, které ho nabízely, projít bez povšimnutí. U Stephansdomu jsme se posilnily punčem se švestkovo-čokoládovou příchutí a v Museumsquartieru zase Kinderpunschem. Nejvíce času jsme však strávily na Spittelbergu, kde se podle nás konají ty nejlepší vánoční trhy v celé Vídni. Pokud si tedy někdy budete chtít odpočinout od shonu na Mariahilfer Strasse, stačí zabloudit do malebných bočních uliček a nechat se unášet tou pravou vánoční atmosférou. Místní trhy nejsou nikterak komerčně zaměřené a soustředí se především na tradiční produkty.

Na závěr přidávám několik matčiných postřehů:
1) S rakouským citem pro módu to jde z kopce. Zatímco dříve matce připadalo, že se obyvatelé Vídně oblékají mnohem lépe než Češi, dnes již tomu tak není.
2) Pokud chcete vyjít ven z metra, cesta vede vždycky doprava. Nedokážu tento fenomén nijak vědecky vysvětlit, ovšem ve většině případů tomu tak skutečně je.

Můj půlpokoj, můj hrad

Jak jsem psala v jednom z prvních příspěvků, bydlím na kolejích patřících organizaci ÖJAB. Jedná se o rohový dům nacházející se nedaleko hypermoderního hlavního nádraží (Ad nádraží: Pokud bude to brněnské tak pěkné a budou v něm prodejny Manner, Desigual a můj nejnovější objev Pylones - obchod s nejrůznějšími barevnými serepetičkami, pak jsem pro odsun. Když už jsem u toho, odsun zní hrozně pejorativně. Nedalo by se tomu říkat spíš přemístění?).
Původně jsem se domnívala, že bydlím v 10. Bezirku. Nedávno jsem však zjistila, že se mé dočasné bydliště nachází ve 4. Bezirku, což mě nesmírně potěšilo. Vycházím totiž z předpokladu, že čím nižší číslo, tím prestižnější lokalita. Co se tedy v mém okolí nachází? Především prodejna polských potravin, obchod s vintage módou, krámek s biopotravinami, na jehož výkladní skříni se skví heslo "Erde gut, alles gut", tetovací salón, centrum bojových sportů, výrobna paliček na bicí nástroje a několik útulných kavárniček.
Bydlím ve dvoulůžkovém pokoji s asi nejlepší spolubydlící, jakou jsem si mohla přát. Pokoj je vybaven ledničkou, koupelnou, televizorem (který je vysoko na skříni a rozhodně nemám v úmyslu jej zapojit domnívajíc se, že internet je postačujícím žroutem času) a nedoléhajícím oknem. Na chodbě se nachází společná kuchyně s věčně špinavou varnou deskou, usmolenou troubou a zapatlanou mikrovlnkou. Kuchyně však není pouze místem přetékajících hrnců a dýmajících pánviček, ale také místem setkání s ostatními obyvateli našeho patra (i spodního patra, protože tamní kuchyně nefunguje vůbec).
Každý čtvrtek sem chodí paní uklízečka, která umyje zem, přetře koupelnu, vyhodí obsahy odpadkových košů (jsou celkem tři - jeden na papír, další na plast a poslední na směsný odpad) a dodá nám toaletní papír. Příděl toaletního papíru činí jednu ruličku na osobu a týden.
V rohu psacího stolu jsem zřídila tzv. sentimentální koutek. Obsahuje rodinné fotografie, pohledy, letáčky a umělecká díla členů rodiny. Původně jsem si nic takového do pokoje dávat nechtěla, ale protože vzpomínky na domov vyvěšené po pokoji jsou nezbytnou součástí vybavení každého Erasmáka, Ceeepusáka a jiného -áka, rozhodla jsem se, že tak přece jen učiním.
Nejvyšší patro mé skříňky je vyhrazeno knihovně obsahující úctyhodný počet svazků, rovných 16, z toho 4 časopisy, 7 publikací z univerzitní knihovny a čtečku e-knih. Knihovna se pyšní zarážkou ve formě apartní židličky z prodejny XXX Lutz, kterou jsme dostali první školní den. Židlička neslouží pouze jako zarážka, ale je také improvizovaným trůnem nizozemského krále Willema Alexandra, kterého jsem si přivezla v kufru (Mám pouze jeho hlavu. Máxima by mi asi nedovolila vzít si ho celého.).
Naše koleje disponují i prádelnou, studovnou, posilovnou (která je údajně v žalostném stavu) a saunou (která pro jistotu nefunguje vůbec). Cesta do prádelny vede kolem hald starého nábytku a hudební místnosti, odkud se jednou ozývá příčná flétna a jindy zase klavír nebo housle. Po překonání značných obtíží technického rázu se mi podařilo vyprat si prádlo a následně si ho i usušit v sušičce. Někdo si v ní ale přes hodinu zapomněl prádlo, takže jsem ho byla nucena vytáhnout. Skládat cizí pánské spoďáry (byť značky Calvin Klein!) byl velmi intimní zážitek.
O koleje se stará pan správce Coco (ano, opravdu se tak jmenuje) společně s velmi milou paní sekretářkou. Každé patro má také svého mluvčího, který řeší stížnosti, závady a přání jeho obyvatel (naše patro tedy žádného zástupce nemá, protože se nepřihlásil ani jediný kandidát. V Rakousku zřejmě vysoké funkce nikoho netáhnou.).

P.S.: Někdo mi ukradnul vařečku. Pokud se jedná o někoho, kdo čte tento blog, vyzývám ho, aby mi ji urychleně vrátil. Už jsem si sice koupila novou, ale na tu starou mám silnou citovou vazbu.

Vídeňské kratochvíle vol. 1

Krátce po příjezdu do Vídně jsme se zúčastnily akce pořádané organizací pro zahraniční studenty. Mělo se jednat o uvítací soirée následované promluvou jedné bývalé stipendistky. Vše měl zakončovat raut, což byl skutečný důvod, proč jsme se sem vypravily. Poté, co na nás vychrlili smršť praktických informací (je nám k dispozici speciální psychologická poradna, pokud budeme mít problémy vyrovnat se s kulturním šokem), pustili nám krátkometrážní (naštěstí) snímek, který natočili bývalí stipendisté a který zachycuje prvotní problémy zahraničních studentů po příjezdu do Vídně. Pokud v Rakousku existuje obdoba Zlatých malin, navrhuji nominovat tenhle film. Poté se ujala slova jedna Nizozemka (!), která nás anglicky seznámila s průběhem svého pobytu ve Vídni a poté nás obšírně informovala o výzkumu, který zde provádí (zkoumá přistěhovalce, kteří pracují v nevládních organizacích pro pomoc uprchlíkům. Sice netuším, co se na nich dá zkoumat, ale vzhledem k délce přednášky je toho asi hodně.). Útěchou nám byly alespoň švédské stoly, na které jsme se vrhly se stejným nadšením jako to dělávají zástupci Holubovy letky.

Zjistily jsme také, že ideálním místem pro procházky v pěkném počasí (kterého je teď poskrovnu) je Donauinsel, uměle vybudovaný ostrov na Dunaji, který je docela úzký, ale zato šíleně dlouhý. Je to tedy ideální místo pro cyklistiku nebo jízdu na in-linech. Určitě se vyplatí zajít i do parku u zámku Belvedere, který sice není moc velký, ale je jaksepatří kýčovitý.
Navštívili jsme už také několik místních putyk. Jednou z nich byla příjemná hospoda Käuzchen, kde na nás dýchla atmosféra staré Vídně. Navíc tu mají legrační jídelní a nápojový lístek s hesly jako "Happi und Hammi für Pappi und Mammi" nebo "Allohol jawoll!" a čepují tu Velkopopovického kozla.
Zašli jsme také do irské hospody Four Bells, kde se konala oslava narozenin Češky Marcely z našich kolejí (Když se dva dny předtím vracela v brzkých ranních hodinách v kostýmu kočičí ženy na kole z halloweenské party, zastavila ji policejní hlídka a naměřila jí zvýšené množství alkoholu. Musela tudíž strávit několik desítek minut na místní služebně ve společnosti zombíka.). V hospodě vládla velmi bujará nálada a ačkoli byla neděle večer, nevypadalo to, že by se někdo z osazenstva chystal druhý den do práce.
Pár minut jsme poseděly ve vyhlášené hospodě Cafe Benno, kde mají i speciální oddělené salonky, moc pěkný koutek obskládáný štosy knih a desítky deskových her k zapůjčení. Bohužel nejsme jediní, kdo se o věhlasu téhle knajpy dozvěděl, a tudíž jsme se z důvodu neexistující rezervace musely uchýlit do jiného podniku. Náhodou jsme narazily na bar Wäscherei, kde nám bylo poskytnuto místo hned vedle obřího plátna, na které se promítal zápas Bayern Mnichov  vs. Borrusia Dortmund, a naproti skupiny mužů středního věku, kteří v průběhu večera neustále vykřikovali, chytali se za hlavu, nadávali nebo se naopak radovali. Naše polská spolužačka Karolina však byla nadšena, protože v jednom z mužstev hrál i nějaký slovutný polský fotbalista, a já jsem byla nadšena, protože v baru čepovali Starobrno. Jako správná patriotka jsem ho zapáleně vychvalovala všem u stolu, a těm, kdo si ho objednali, moc chutnalo. Asi nikdy nepili jiné české pivo.
Také jsme absolvovaly několik erasmáckých večírků, přičemž všechny byly nevalné kvality. Před nedávnem jsme se děvčaty vydaly na Erasmus Party Night, kde nikdo nebyl, nic se tam nedělo a kde hrála příšerná hudba. Na Erasmus Karaoke Night bylo naopak lidí až moc. Od 19 do 20 hodin tam navíc prodávají koktejly jen za 50 centů. Pokud sem člověk přijde hned v 19:00 a objedná si několik piňa colad nebo cuba libre najednou, pak se mu to snad i může líbit. Já jsem si ale uvědomila, že už jsem na takové akce asi stará, viz následující seznam příkoří:
1) Střepy od skleniček zapíchané v lodičkách.
2) Alkoholický nápoj neznámého původu (snad aspoň nebyl pančovaný), který mi přistál na zádech.
3) Odpálkování tří otrapů, kterým jsem namluvila, že se jmenuju Monica.
4) Otřesný zážitek z místních záchodků. Horší jsem viděla snad jen v přístavišti ve Splitu a na Brněnské přehradě.

P.S.: Abych předešla útokům ze strany milovníků pravopisu, předem upozorňuji, že měkká a tvrdá i/y nestřídám v textu nahodile, nýbrž důsledně dodržuji genderové rozdělení. I  a Y  tedy používám podle toho, zda jsem v daném podniku byla pouze se zástupkyněmi ženského pohlaví, či zda se k nám přichomýtnul nějaký muž.

Z deníku kavárenského povaleče - díl první

Za onu krátkou chvíli, kdy jsme ve Vídni, stihla jsem navštívit již několik vyhlášených i zcela neznámých kaváren.
Předkládám popis kaváren a jejich hodnocení. Nejvyšší hodnocení je 5, nejnižší 1.
Stupnice: 5 = Ráj labužníků!, 4 = Skvělá kavárna!, 3 = Nemastné neslané, 2 = Nic moc., 1 = Příště se tomuhle místu obloukem vyhnu.

Kurkonditorei Oberlaa - Neuer Markt 16
Pokud budete bloudit Vídní, je docela možné, že dříve či později narazíte na kavárnu Oberlaa. Jedná se o celou síť kaváren, kde můžete ochutnat nepřeberné množství dortíků, makronek a pralinek. Samozřejmostí je prvotřídní káva. My jsme zavítaly do pobočky na nenápadném náměstíčku Neuer Markt, které se nachází hned v centru města. Kavárna se rozkládá na dvou poschodích a je opatřena i velmi pěknými toaletami v suterénu. Tuhle kavárnu dobře znám z předchozích návštěv Vídně. Vždycky když sem totiž s mámou přijedeme, zajdeme právě sem. Když jsme se do kavárny vydala tentokrát, a sice v doprovodu své nynější spolužačky Blanky a naší doktorandky Adély, bylo ještě napůl letní počasí, které nám umožnilo využít příjemnou zahrádku.
Jídlo/pití: 4
Obsluha: 4
Prostředí: 4
Celkové hodnocení: 4

Café Demel - Kohlmarkt 14
Sychravé nedělní dopoledne se jevilo jako ideální čas pro návštěvu jedné z nejvyhlášenějších vídeňských kaváren vůbec - Café Demel. Kavárna sídlí v historické budově nedaleko Hofburgu. Interiér je vskutku skvostný - mramorové stolky, masivní tmavé dřevo, luxusní dlažba... Navíc se přímo v kavárně nachází i prodejna všemožných delikates, které se zde vyrábí. V budově sídlí i výrobna cukrovinek, která je od zbytku kavárny oddělena plexisklem, takže je možno mistry cukráře sledovat při práci. Krásný estetický dojem kazil snad jen chlapík v zářivé šusťákové soupravě. Zřejmě se nechal inspirovat hitem sezóny podzim/zima v podobě mikiny Roberta Sedláčka.
Jak jsme se dozvěděly od Blanky, Demel vede se Sachrem spory o to, komu patří práva na výrobu originálního Sacher dortu. Jednotlivé dorty se od sebe poněkud liší. Zatímco u Sachra se vrstva marmelády nachází uprostřed dortu, u Demela je umístěna hned pod čokoládovou krustou. Samozřejmě jsme si jako správné turistky Sachertorte objednaly a chutnala opravdu skvěle, stejně jako káva.
Tím ale výčet pozitivních stránek Café Demel končí. Nutno konstatovat, že do Demelu už asi nikdo z naší česko-polsko-rumunské výpravy nezavítá. Příčinou našeho roztrpčení byla nadmíru nepřátelská obsluha. Poté, co si 2/3 naší skupiny objednaly "einen kleinen Brauner", tedy obyčejné espresso, zatvářila se servírka nesmírně kysele ("No jo, to jsem si mohla myslet, že si dají to nejlevnější kafe."). Když si vzápětí podstatná část osazenstva objednala Sacher, změnil se její kyselý výraz v úšklebek ("No jo, blbí turisti. Co jinýho si asi tak můžou dát, když nic jinýho neznají.").
To ale nebylo zdaleka vše. Objednaly jsme si celkem čtyři Sachertorty, ovšem obdržely jsme pouze tři. Když jsme na tuto skutečnost poukázaly (poté, co si nás několik dlouhých minut nikdo nevšímal), sdělila nám vrchní, že jsme si objednaly jen tři Sachery. Když jsme ji upozornily na to, že se mýlí, nafrněně odešla a přitom si žvatlala něco, čemu jsme (možná naštěstí) nerozuměly. Zbylý Sacher pak přinesla, ovšem jen s jednou vidličkou. Ne že by se nedal zákusek sníst pouze jednou vidličkou, ovšem všichni ostatní dostaly dvě.
S pocitem nesmírného zadostiučinění jsme pak nechaly servírkám minimální spropitné. Já jsem alespoň konečně využila dvě dvaceticentové mince, které jsou jinak absolutně k ničemu. Myslím, že by se majitelé Café Demel měli zamyslet a zaměstnávat jen milé servírky. Nebo aspoň takové, které jsou schopné předstírat, že jsou milé. Anebo je nahradit někým úplně jiným. Znám hodně lidí, pro které je práce v tak vyhlášeném podniku životním snem.

Jídlo/pití: 4
Obsluha: 1
Prostředí: 5
Celkové hodnocení: 3,3

Starbucks - Kärntner Strasse 49 a Mariahilfer Strasse 23-25
Obě pobočky řetězce Starbucks, které jsem zatím ve Vídni navštívila, jsem takzvaně hodila do jednoho pytle, protože všechny Starbucksy jsou víceméně stejné. Hodnotit Starbucks je trochu jako hodnotit McDonald. Já osobně oceňuji na tomhle kavárenském řetězci zejména skutečnost, že poté, co si kávu zakoupíte, neobtěžuje vás obsluha všetečnými dotazy typu "Máte všechno?", "Můžu vám ještě něco nabídnout?", "Máte nějaké další přání?". Absence číšníků má však i svá úskalí, například nižší úroveň čistoty. Navíc mám silné podezření, že veškeré zákusky vzešly z mražených polotovarů. Bohužel si u mě Starbucks nemohl spravit reputaci svou podzimní specialitou v podobě Pumpkin Spice Latte, a to kvůli mé nesnášenlivosti kombinace káva-mléko.
Jídlo/pití: 4
Obsluha: 4
Prostředí: 3
Celkové hodnocení: 3,6

Café Central - Herrengasse 14
Café Central je moje srdeční záležitost. Tuhle kavárnu jsem si zamilovala, když jsme v ní kdysi s tátou strávili mnoho hodin a utratili mnoho eur. Café Central se nachází v samém centru města v blízkosti Českého centra. Interiér kavárny je tvořen velikánskou místností s perfektně naleštěnými parketami, neobyčejně vysokým stropem, dlouhými mramorovými sloupy a hlavně vitrínami s božsky vypadajícími zákusky. Do Café Central s oblibou chodili kromě mě i jiní velikáni jako Adolf Loos či Hugo von Hofmannsthal.
V téhle kavárně naleznete všechno, co si pod pojmem vídeňská kavárna představíte - výbornou kávu, lahodné dezerty, jedinečnou atmosféru a distingované číšníky (jak poznamenala Blanka, v knize Moniky Czerninové Vídeň: Návod k použití se píše, že vídeňští vrchní snad prochází speciálním školením na to, jak co nejdéle ignorovat hosty).Ve večerních hodinách si navíc můžete pobyt v kavárně zpestřit poslechem skvělého pianisty.
Jídlo/pití: 5
Obsluha: 5
Prostředí: 5
Celkové hodnocení: 5

P.S.: Zjistila jsem, že kvalita kávy je přímo úměrná reakci mého žaludku. Zatímco po konzumaci instantní kávy mě prakticky pokaždé trápí žaludeční problémy, po ochutnání šálku kávy vytříbené kvality se ničeho takového obávat nemusím. Dospěla jsem k závěru, že díky vrtkavosti mého žaludku a znalosti nizozemštiny bych mohla pracovat u firmy Douwe Egberts jakožto indikátorka kvality výrobků. Pokud taková pracovní pozice existuje, hned po promoci se přihlásím. A zároveň vás vyzývám: prosím, buďte ke mně milosrdní a dávejte mi pít jen kvalitní pitivo.

Zprávy z kuloárů

V neděli 26. října proběhly ve Vídni oslavy dne rakouské státnosti. U této příležitosti byly návštěvníkům otevřeny některé státní instituce jako prezidentská kancelář či nejrůznější ministerstva (například Ministerstvo školství a žen. Není trochu nespravedlivé, že mají vlastní ministerstvo pouze ženy? Být mužem-Rakušanem, cítila bych se diskriminována a požadovala bych zřízení zvláštního ministerstva pro mužské záležitosti.).
 Já jsem se spolu s Blankou a naší srbskou spolužačkou Hristinou rozhodla strávit část dopoledne v rakouském parlamentu, monumentální budově inspirované antickou architekturou, která byla postavena podle návrhu stavitele Theophila von Hansena (Pokud znáte brněnskou restauraci Hansen, pak vězte, že je pojmenována právě po něm. Hansen totiž vyprojektoval nejen rakouský parlament, ale i několik staveb v Brně včetně Besedního domu).
Nejdříve jsme musely projít důkladnou bezpečnostní prohlídkou sestávající z průchodu bezpečnostním rámem a průjezdu příručních zavazadel rentgenovým zařízením. Hned v první místnosti čekali dva (nám naprosto neznámí) politici, kteří každému návštěvníkovi potřásli rukou. Ve svém vlastním zájmu doufám, že si předem opatřili dezinfekci rukou a po každém stém potřesení se zbavili veškerých škodlivých mikroorganismů.
V parlamentu jsme měly jedinečnou možnost podívat se do zasedacího sálu Národní rady, který byl za války vybombardován a získal tak v 50. letech novou, ne příliš atraktivní vizáž. Nechaly jsme se vyfotografovat u řečnického pultu a následně jsme se odebraly do historické síně Spolkové rady, kde to vypadalo jako v La Scale. Prošly jsme se také kancelářemi zaměstnanců, kde jsme si mohly prohlédnout, jaké mají spořiče obrazovky nebo jaké suvenýry mají vystavené na poličkách (místopředsedovi Národní rady se na knihovničce skvěla figurka Bořka stavitele).
V rámci prohlídky se návštěvníci mohli zeptat svých zástupců na to, co je pálí, jak by řekl Tomio Okamura, a dokonce se s nimi vyfotit. Ve fotosalonku jsem poznala zástupkyni strany zelených Evu Glawischnig. Aspoň k něčemu byly hodiny rakouských reálií užitečné.
Cestou do Prunksaalu národní knihovny jsme byly svědky skládání vojenské přísahy. Na ceremoniálu vystoupil prezident Heinz Fischer i vojenská hudba s pochodovou verzí Ódy na radost. Jako zapřísáhlá odpůrkyně zbraní jsem se celou dobu obávala, že dojde na střelbu. Touto fóbií trpím už od dětství. Návštěva rekonstrukce bitvy u Slavkova či opery Carmen (kde dojde k jednomu jedinému výstřelu) pro mě tedy byly utrpením. Dodnes si vzpomínám na to, jak jsem kdysi ve westernovém městečku dostala při nájezdu indiánů hysterický záchvat, takže jsem se musela jít uklidnit do místní občerstvovny umístěné na opačném konci areálu. Když jsem za rok zase přijela na chalupu, prarodiče, ve snaze udělat své malé vnučce radost, opět naplánovali výlet do westernového městečka. Jakmile jsme po daleké cestě konečně dorazili na místo, pronesla jsem s andělským výrazem: "Tak se tam běžte podívat a já na vás počkám v autě, jo?".

P.S.: Hysterický záchvat se nekonal. Nepadnul totiž jediný výstřel.

Všechny cesty vedou na Kärntner Strasse (nebo na Graben)

V pátek odpoledne jsem se po celém dni stráveném nad úkoly rozhodla jít si trošku provětrat hlavu. Protože jsem chtěla učinit něco pro zdraví, vypravila jsem se pěšky do knihovny pro objednanou knížku. Mimochodem, už několik týdnů se přesvědčuji, že začnu běhat. V parku u zámku Belvedere, který se nachází nedaleko mého bydliště, je moc pěkný labyrint ze živého plotu, ve kterém bych si nerušeně mohla běhat, aniž bych se musela strachovat, že mě někdo uvidí. Vždycky, když se totiž ve vytahaných teplákách a zašlé mikině s příznačným nápisem "Active" odvážím vyběhnout na ulici, zažívám podobné pocity, jako když jde někdo do protialkoholní poradny nebo do vykřičeného domu a strachuje se, aby ho neviděl nějaký známý. Naštěstí má proslulost až do Vídně nesahá, takže v tomto ohledu můžu být naprosto klidná (když tedy odhlédnu od skutečnosti, že tu neustále někoho potkávám).
Odhadem hodinová procházka se však zvrtla ve dvouhodinový pochod, který místy dokonce připomínal orientační běh (ve kterém bych nejspíš nikterak nevynikala, ani kdybych uměla rychle běhat, soudě podle toho, že můj jinak vytříbený orientační smysl naprosto zklamal). Usmyslela jsem si totiž, že nepůjdu osvědčenou trasou vedoucí přes Kärntner Strasse, Graben a Hofburg. Chodit stále po stejných cestách je přece pro amatéry. Rozhodnutí zkrátit si cestu bočními ulicemi se však ukázalo jako osudová chyba. Jak říká moje babička: "Nevadí, když je zkratka delší, hlavně, že je méně pohodlná." Naštěstí se mi podařilo se ze spleti uliček vymotat a dostat se zpět na starou známou Kärnter Strasse, abych vzápětí zabloudila podruhé a vynořila se na Graben.
Když jsem za soumraku konečně v dáli spatřila majestátní budovu národní knihovny, zaradovala jsem se. Knihovna byla předzvěstí nedaleké univerzity. Pak už stačilo jen projít parkem, ve kterém zrovna probíhala výstava vojenské techniky (rakouská armáda trpí asi pořádným nedostatkem lidí, jinak si nedokážu vysvětlit, že o ní slyším na každém kroku). Na trávníku byly umístěny vrtulníky a obrněné transportéry, které střežili drsní chlapíci vyzbrojení kalašnikovy (kalašnikovy to tedy asi nebyly, ale žádnou jinou zbraň neznám, takže se s nimi budete muset spokojit).
Nakonec se mi přece jen podařilo dostavit se do univerzitní knihovny před zavírací dobou a zapůjčit si požadovanou knihu. Zpátky jsem však pro jistotu jela metrem. Trávit v kruté zimě další dvě hodiny se mi už vážně nechtělo.
A co, respektive koho jsem na své strastiplné cestě viděla?
- holčičku pojídající zmrzlinu (dost odvážný krok v takto nehostinném počasí)
- dívku, která měla nohu v sádře a na zádech si nesla skateboard (asi se zrovna vracela z pohotovosti)
- hráče na akordeon s koňskou hlavou (nejednalo se o kentaura, jak by se možná mohlo zdát, ale o muže s maskou anglického plnokrevníka. Mimochodem, Blanka v Praze taky několikrát viděla harmonikáře s koňskou hlavou. Poprvé měl u sebe cedulku, že se snaží vydělat svou hrou na zásnubní prsten. Podruhé se honosil cedulí, že hodlá vydělat na svatební cestu. Potřetí měl u sebe opět nápis hlásající, že šetří na prsten. Nejspíš pro novou ženu. S mužem s koňskou hlavou asi není jednoduché vydržet.)
- několik lidí s papírovou taškou z obchodu Zara (buď tam zrovna mají výprodej, nebo je zkrátka strašně in mít tašku ze Zary - třeba k nám tahle móda taky časem dorazí)
- ženu převážející metrem Van Goghův obraz (předpokládám, že se jednalo o reprodukci, ačkoli nelze vyloučit ani možnost, že se jednalo o originál. Koneckonců, kterého zloděje by napadlo, že bude někdo pravého Van Gogha převážet hromadnou dopravou?)

P.S.: Pokud jsou v Brně utlačováni cyklisté, pak jsou ve Vídni utlačováni chodci. Ve Vídni je totiž neustále potřeba mít se na pozoru, protože pruhy pro cyklisty se občas nebezpečně prolínají s těmi pro pěší. Cyklisté jsou navíc dost hákliví na to, když jim někdo pochoduje v jim vymezeném pásmu. Zejména turisté přicházející z dalekých krajin jsou naprosto v šoku, když se kolem nich za urputného zvonění přeřítí nerudný cyklista, a vyděšeně poskakují ze strany na stranu domnívajíce se, že se dostali doprostřed pelotonu na Tour de France.

P.P.S.: Zmínka o mé apartní mikině s příslovečným nápisem "Active" mi připomněla tričko, které jsem kdysi nosila v hodinách tělocviku. Jednalo se o triko propagující film s Anthony Hopkinsem, jehož titul zaujímal celou zadní stranu oděvu: V zajetí rychlosti. Vzhledem k tomu, že jsem při veškerých běžeckých aktivitách končila vždy na posledním místě, jednalo se o zajímavý oxymóron. Stav mých končetin a mé duševní rozpoložení tak spíše odpovídalo snímkům V ohrožení života, Poslední bitva a V cíli čeká smrt.

U-Bahnové intermezzo

Po Vídni se pohybuji převážně metrem. Přestože jsem tu zatím jen tři týdny, začínám chytat velkoměstské manýry typu "Hele, další metro jede až za tři minuty! To je hrozný, viď? Co tady jako budu tak dlouho dělat?". Naštěstí jsou všechna nástupiště oblepena nejrůznějšími plánky, nápisy a billboardy, jejichž studováním si člověk může krátit dlouhou chvíli. Vedle sebe visí plakáty propagující jazykové kurzy, slibující zářnou budoucnost v armádě či podporující těhotné ženy v nouzi. Na druhé straně tu však lze najít i reklamy na kliniky specializované na provádění potratů (co ti Rakušáci s těmi potraty pořád mají?!).
Metro je průsečíkem všech možných typů lidí. Je v něm možné potkat roztomilá žvatlající batolata, školní výpravy halasící na celý vagon, vystylované chlapíky v upnutých sáčkách (Nebo snad sáčcích? Mám na mysli saka, ne mikrotenové sáčky. I když v těch by mohli vypadat taky zajímavě.) a potulné hudebníky, kteří se snaží z pasažérů vymámit nějaké to euro. Nejen že z preludování v metru nemají většinou ani cent, ale soudě podle otrávených výrazů většiny cestujících se jim ani nedaří je svou hrou zaujmout. Obyvatelé Vídně jsou zřejmě tak přesyceni kulturou, že je nějací amatérští fidlálisti nechávají zcela chladnými.
Na peronu vždy úzkostlivě sleduji všechny čekající a vytipovávám ty, kteří vypadají nadmíru zkroušeně (po ránu to ovšem moc nejde, to se tváří nešťastně všichni), abych je v případě nutnosti mohla zachránit před skokem pod kola přijíždějící soupravy. Dost často taky v metru potkávám své drahé krajany. Předstírajíc že jsem Rakušanka tajně odposlouchávám jejich rozhovory a bavím se tím, že se domnívají, že jim nerozumím. A propos, pořád se mě někdo ptá na cestu. Nevím, jestli je to tím, že vypadám jako pravá Vídeňačka, nebo se jenom tvářím méně zmateně než většina ostatních cizinců.
Metro je taky občas docela přeplněné. Zrovna nedávno jsem jela vagonem narvaným účastníky gastroenterologického kongresu. Následně jsem se na internetových stránkách kongresu dočetla, že se v jeho rámci pořádá soutěž o nejlepší selfie. Takhle jsem si tedy úroveň vědeckých konferencí opravdu nepředstavovala.
Z mých pozorování vyplývá, že jsou rakouští šoféři mnohem trpělivější a vstřícnější než ti čeští. Vídeňští řidiči například opakovaně upozorňují cestující, že se blíží konečná stanice, ačkoli stejné sdělení právě zaznělo z reproduktorů. Když se navíc ve vozidle vyskytne problémový pasažér, klidně ho vyzvou, aby svého chování zanechal. Zatímco brněnský šalinář by bez okolků zařval: "Keré debil furt stojí v těch dveřách?!", ten vídeňský mírumilovným hlasem pronese: "Vážení cestující, upozorňuji, že je zakázáno blokovat prostor dveří. Děkuji za pochopení a přeji příjemnou cestu."

Na tomto místě bych se s vámi též ráda podělila o významný vědecký objev. Stanice Karlsplatz (kterou důvěrně nazývám "Karlák") je totiž černá díra. Vždy, když zde mám přestoupit, zabloudím a nejsem schopná najít správné nástupiště. Zajímavé je, že k tomuto jevu dochází vždy jen při jízdě směrem z centra. Někdo by měl tento fenomén prozkoumat, uspořádat o něm konferenci a vyhlásit soutěž o nejlepší selfie.
Mimochodem, mami, jezdit do divadla tramvají (byť se jí říká "šalina"), je hrozně out. Hráči vídeňské opery jezdí do práce zásadně na Segwayi.

Škola volá! (koneckonců proto jsem tady)

Uplynulé dva týdny jsem si vyhradila na průzkum předmětů, abych zjistila, které z nich budu absolvovat, a které vyřadím. Po dlouhých úvahách prošly výběrem tyto předměty:
Schilderijen vertellen (Obrazy vypráví): Předmět o nizozemském výtvarném umění 17. století vyučovaný superženou, která svým vzezřením připomíná profesorku Trelawneyovou a chováním zase profesorku McGonagallovou. Žije a pracuje v Utrechtu, ale týden co týden lítá učit do Vídně. Domnívám se, že vlastní obraceč času, jinak si nedokážu vysvětlit, jak to může všechno stihnout a mít stále dostatek energie, aby nás dokázala nadchnout pro Rembrandta, Vermeera a Franse Halse (mimochodem, víte, že se na internetu dají koupit repliky obraceče času ve formě náhrdelníků či náušnic?)
Tekstcompetentie en communicatie (Textová kompetence a komunikace): Jazyková cvičení zaměřená na písemný projev. V souvislosti s tímto předmětem mě nenapadá nic vtipného, zajímavého ani bizarního, co by stálo za zmínku, takže raději plynule přejdu k dalšímu bodu.
Taalverwerving III (Jazyková cvičení 3): Klasická jazyková cvičení, tedy čtení, psaní, poslech a konverzace. Do této hodiny stejně jako do Tekstcompetentie en communicatie chodím se svou slovenskou kolegyní Veronikou. Vzhledem k tomu, že její příjmení začíná na H., stejně jako to moje, jsme v seznamu vyučujících hned za sebou. Pro vyučující jazykových cvičení jsme tedy "Veronika H. I." (čti: první) a "Veronika H. II." (čti: druhá).
Afrikaans (Afrikánština): Jazyk nebezpečně podobný nizozemštině, který nás vyučuje sympatická postarší Afrikánka. Pokud se někomu opravdu pletou jazyky, pak je to ona. Kromě afrikánštiny mluví i anglicky, německy a nizozemsky a tyto jazyky střídá dle libosti, viz slovní spojení "een samenvatting of typical Fehler", "Maan has another Bedeutung." nebo "This is Ausnahme". Na první hodině nám pouštěla z ohrané kazety kýčovité video oslavující krásy Jihoafrické republiky. Nechyběli lvi a žirafy skotačící v uhrančivé krajině, romantický piknik na útesu a tančící domorodci, to vše v záři zapadajícího slunce.
Joodse literatuur - eerste en tweede generatie (Židovská literatura - první a druhá generace): Předmět věnovaný nizozemsky psané židovské literatuře. Zpočátku se tento předmět zdál být v porovnání s těmi ostatními jako procházka růžovým sadem (Původně jsem napsala "procházka růžovou zahradou". Asi bych se neměla tolik dívat na televizi.). Stačí přečíst jednu knížku, připravit o ní prezentaci a napsat práci. Trošku nám ovšem ztuhnul úsměv na rtech, když jsme se dozvěděli, že práce má mít rozsah 10-12 stran. A to se nejedná zdaleka o jedinou práci, kterou musíme za tento semestr zplodit.

Všechny hodiny probíhají v hlavní budově vídeňské univerzity v jedné jediné učebně, která leží přímo v srdci tamní sekce nederlandistiky. Avšak abych se do ní dostala, musím každé ráno projít špalírem promotérů nabízejících všechno možné: bankovními konty a limonádami počínaje, diáři a tampony konče. Jak kdosi správně poznamenal, stačí párkrát obejít univerzitu a člověk ani nemusí chodit nakupovat.
Hlavní univerzitní budova je bludiště plné chodeb, schodišť, výtahů a dvoran. Hlavní nádvoří je lemováno sloupy, bustami a pamětními deskami a v současné době se na něm nachází bar s plátěnými lehátky a antikvariát pod širým nebem. Naše křídlo budovy ovšem zrovna prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Než se mi podaří dostat se do učebny, musím projít zvířeným prachem ze stavební suti a podlézt pásmo žebříků a lešení a doufat přitom, že mi na hlavě nepřistane bruska nebo šroubovák. Většina hodin je navíc doprovázena symfonií skládající se z bušení kladiva, kvílení vrtačky, klokotání míchačky a pokřikování východoevropských dělníků.
Měla jsem za to, že je vídeňská nederlandistika obří instituce, kde studuje přinejmenším stovka lidí, ovšem jak se zdá, mýlila jsem se. Na všech hodinách totiž my, výměnní studenti, tvoříme většinu osazenstva. K této bilanci značně přispívá "poznaňská delegace" neboli čtyři studenti z Poznaně (tedy, abych byla genderově korektní, tři studentky a jeden student), kteří se od sebe nehnou ani na krok a veškeré předměty absolvují bok po boku.
Vídeňská nederlandistika disponuje vlastní knihovnou nevelkého rozsahu, prosklenou kukaní určenou pro samostudium, podobiznou belgického a nizozemského královského páru a velmi výkonnou kopírkou, která bude, jak se zdá, naším věrným společníkem po celý semestr. Hned třetí den se mi ji podařilo vyřadit z provozu, jelikož se v ní z neznámého důvodu vzpříčily papíry a nešly vytáhnout ani jednou stranou. Naštěstí je ústav kromě kopírky vybaven i velmi milou paní sekretářkou, která je schopná okamžitě vyřešit jakýkoli problém.

Technická poznámka: Kontrola pravopisu se mi neustále snaží slovo "nederlandistika" přepsat na "antifederalistka". Vím, že většina smrtelníků slovo "nederlandistika" nejspíš příliš často nepoužívá, ale snažit se ji nahradit "antifederalistkou" mi připadá poněkud nepatřičné. Ruku na srdce, kdo z vás to slovo kdy napsal?

Brněnské zastavení

Tak jsem se po týdnu stráveném ve Vídni vypravila do Brna (v průběhu cesty trabantisté konečně dorazili na Střelkový mys), abych a) navštívila své početné příbuzenstvo, b) shromáždila či nakoupila věci, které mi chybí ve Vídni, c) vyřídila nejrůznější formality, d) šla volit, e) zúčastnila se jediné hodiny, kterou mám zapsanou v Brně, f) doplnila řádnou domácí stravou zásoby tuku.
A jaké zajímavé poznatky či zážitky jsem si z Brna odnesla?
1. Maminkovskému a babičkovskému kuchařskému umění se nic nevyrovná. Minulý týden jsem jedla tři dny za sebou těstoviny. Před nedávnem jsem z těstovin přešla na rýži, ovšem ve stejně ubohém provedení. Naše neútulná kolejní kuchyně s absencí pořádného vybavení mi zkrátka neposkytuje dostatek motivace k usilování o vyšší gastronomii.
2. Po dlouhé době jsem se dívala na televizi. Byla jsem tak svědkem toho, jak primácký reportér Janotka volí v přímém přenosu. Po sérii fyzikálních pokusů prováděných moderátory Novy se jednalo o příjemnou změnu.
3. Zjistila jsem, kde se nachází Chvojenec. Kdybyste to náhodou nevěděli, leží hned vedle Vysokého Chvojna.
4. Učinila jsem vskutku šokující zjištění: slovo "ližiny" se píše s měkkým "i" po "l" (i po "ž", ale to asi nikoho nepřekvapí). Ližiny totiž nemají nic společného s lyžemi, nýbrž s líhou, což je stručně řečeno "něco, na čem leží něco jiného". Jedná se tedy o příklad tzv. falešné etymologie. Více se o tomto zajímavém jevu můžete dočíst v Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český AV ČR. A už končím s tímto nanejvýš otravným lingvistickým okénkem.
Nutno podotknout, že jsem byla opravdu šťastná, když jsem usedla do autobusu směr Vídeň. Cestou z domu ke Grandu jsem totiž potkala řadu podivných bytostí. V tramvaji (nazývané v našich končinách "šalina") stál pán, který se dožadoval, aby si paní sedící na sedadle naproti šla sednout na volné místo vedle mě, aby si na její místo mohl sednout on, protože má nemocnou nohu. Paní však opáčila, že nechápe, proč by se ona měla někam přesunovat a ať si jde vedle mě sednout on. Pán ale namítnul, že si vedle mě v žádném případě nemůže sednout, protože nevěří lidem. To si jako myslel, že mu chci useknout hlavu? Ale prosím vás, takové věci v tramvaji zásadně nedělám...
To byl ale jen začátek. Sotva jsem vystoupila z tramvaje (pardon, ze šaliny), narazila jsem na pobudu, který se zaujetím pozoroval, jak za sebou ověnčená taškami a kabelkami vleču kufr a křičel za mnou: "Táhni, jen táhni!". A tak jsem táhla.

Vídeňský Babylon

Během svého pobytu ve Vídni zažívám absolutní zmatení jazyků. S některými lidmi mluvím německy, s jinými nizozemsky a s dalšími zase anglicky. Neustále tedy musím přeskakovat z jednoho jazyka do druhého, případně do třetího a provádět tedy tzv. code-switching, abych použila lingvistickou terminologii. Samozřejmě se to ne vždy povede a tak občas začnu s někým mluvit jazykem, který vůbec neovládá, případě v půlce věty plynule přejdu z jednoho jazyka do druhého.
Zmatek v mé hlavě ilustruje i následující reálná situace: Moje polská spolubydlící Karolína je trošku nešťastná, protože tady skoro nikoho nezná, a tak jsem jí slíbila, že ji seznámím s mou CEEPUSáckou kolegyní Paulinou, která je taky z Polska. Dala jsem proto Karolině Paulinin facebookový kontakt a s vážnou tváří jsem ji upozornila: "Ale napiš jí anglicky, ona německy neumí."
A to mě zítra čeká první lekce afrikánštiny...

Další lingvistické okénko (omlouvám se všem, které to neustále poučování už nebaví): Afrikánština není žádný domorodý jazyk, kterým se dorozumívají černoši v pralese. Jedná se o germánský jazyk spřízněný s nizozemštinou, kterým se mluví v Jižní Africe.

Co se stalo po víkendu...

Děkuji váženému Herr Gottovi, že osvítil velectěnou k. u. k. úřednici! Nenechala mě vyhostit, neposlala mě do pracovního tábora, neudělila mi pokutu, vlastně mi kromě "Guten Morgen", "Ausweis, bitte" a "Auf Wiedersehen" neřekla vůbec nic. Byla jsem tak nadšená, že ze mě rázem spadla veškerá únava. Musela jsem totiž vstávat už v šest hodin, abych stihla splnit veškeré pracovní povinnosti a na úřadě být ještě s předstihem.
Konečně mám spolubydlící! Jmenuje se Karolína, je z Polska (z čehož mám ohromnou radost - od letošního léta, kdy jsem se v Belgii spřátelila se spoustou Poláků, k nim cítím zvláštní náklonnost - ostatně, pokud jsou Slováci naši bratři, pak jsou Poláci naši bratranci), studuje ekonomii a přivezla si s sebou rodiče a plno věcí.
V pondělí se u nás na kolejích konala informační schůzka pro nové obyvatele. Následuje shrnutí nejdůležitějších poznatků:
1. Nesmíme vycházet s dýmícími hrnci z kuchyně, protože se může spustit požární alarm a museli bychom platit tučnou pokutu (toto sdělení mě náležitě vyděsilo).
2. Máme zakázáno ve večerních a nočních hodinách a v průběhu celého víkendu zvonit na byt pana správce (výjimku tvoří extrémní situace jako je například požární poplach).
3. Pokud budeme mít pánskou/dámskou návštěvu (záleží na pohlaví a sexuální orientaci), nesmíme pro vytvoření intimní atmosféry zakrývat rozsvícenou lampičku, neboť hrozí, že se seškvaří. Podotýkám, že nový exemplář stojí kolem 60 eur.
Po skončení formální části večera jsme se přesunuli do baru, kde dal pan správce každému zdarma nápoj dle vlastního výběru. Kromě Íránce Aliho, který studuje telekomunikační technologie, bydlí v protějším pokoji, připadá mu naprosto úžasné, že většina Čechů jsou ateisti a většinu dne tráví v kuchyni, protože pořád něco vaří, jsem se seznámila se spoustou dalších lidí. S Litevcem, který pochází z Vilniusu, studuje historii a mluví jako robot. S Íránkou, která už devět let žije v Rakousku a studuje ekonomii. S Rakušanem, který studuje něco technického a je "speakerem" našich kolejí. S Čechem, který mi prozradil, že na našich kolejích bydlí plno našich krajanů. S Rakušankou, která na mě začala mluvit šíleným dialektem a informovala mě o tom, že byla v létě v Praze a hrozně jí chutnal trdelník...

Dlouhá noc

Po třech dnech vyčerpávajících úředních starostí (které v mém případě bohužel ještě neskončily) nám začaly víkendové radosti.

V sobotu večer jsem se se svou olomouckou kolegyní Blankou vypravila na muzejní noc. Vídeňská Lange Nacht der Museen (viz poznámka) je obrovskou akcí, do níž se zapojilo přesně 122 muzeí a galerií. Jedná se jak o osvědčené kulturní destinace jako je Albertina nebo Kunsthistorisches Museum, tak o muzea podivná, výstřední až nenormální. Najdete tu muzeum vytápění, zubního lékařství, klaunství a cirkusáctví, expozici sad pro kouzelníky a těžítek ve tvaru sněhové koule. Žebříčku úchylností vévodí muzeum antikoncepce a potratů.

My s Blankou jsme se však rozhodly pro poněkud konzervativnější kulturní instituce. Nejdříve jsme zavítaly do muzea filmu. To není koncipováno jako klasická expozice, nýbrž jako kinosál, v němž se návštěvníci můžou formou filmových představení dozvědět něco o historii filmu. My jsme zhlédli zhruba dvacetiminutový průřez dějinami animovaného filmu.

Pak jsme se vydaly do majestátní budovy národní knihovny, kde se nachází expozice papyru (lingvistické okénko: dle internetové příručky Ústavu pro jazyk český je možné používat i tvar "papyrusu"). Následně jsme se vydaly do honosné barokní síně Prunksaal, která nás oslnila zdobenými policemi plnými knih, které sahaly až ke stropu. Myslím, že by Ikea měla rozšířit svůj sortiment a uvést na trh pojízdné schůdky ke knihovnám. Jsou vážně super.

Vzhledem k tomu, že do muzea v kavárně Demel vedla nekonečná, stále se prodlužující fronta (pokud se tedy vůbec může prodlužovat něco, co je nekonečné) a do muzea kávy a čokolády to bylo daleko, rozhodly jsme se absolvovat jízdu okružní historickou tramvají. Poté, co jsme projely kolečko po Ringstrasse, odebraly jsme se do budovy Wiener Secession (pokud jste v dětství tak jako já milovali Komisaře Rexe, vězte, že se jedná o tu bílou stavbu se zlatou koulí na střeše, která je k vidění v úvodní znělce). Největším lákadlem této galerie je slavná malba Beethovenův vlys (Beethovenfries) od Gustava Klimta.

Poznámka: Učinila jsem zajímavý filologický objev. Všimla jsem si totiž, že příbuznost slov "noc" a "moc" v češtině koresponduje s příbuzností týchž slov v němčině, tedy "Nacht" a "Macht". A tak se ptám: Je mezí nocí a mocí nějaká souvislost? Jedná se o náhodu, nebo je za tím něco víc? A co na to Jan Tleskač?

První krize, první párty

V pátek jsem musela absolvovat další kolo byrokratického maratonu. Připadá mi naprosto fascinující, že vždycky když mám dojem, že už mám všechno za sebou a nemůže mě nic překvapit, vynoří se zcela nečekaně nový problém. Zatím nejtíživější situace nastala v pátek odpoledne. Na stránkách kanceláře pro zahraniční studenty jsem zjistila, že městský úřad, na kterém se musím přihlásit k pobytu, má úřední hodiny až do 15:30. Zhruba v 13:45 jsem se tedy dostavila na příslušné oddělení, kde však k mému velkému údivu nebyla ani noha. Následně mi jeden ze zaměstnanců oznámil, že úřední hodiny sice končí až v 15:30, ovšem kontaktní hodiny jsou jen do 13:00. Nezbylo mi tedy nic jiného než otráveně odejít. Problém spočívá v tom, že se musíme nahlásit během tří dnů poté, co se ve Vídni ubytujeme. Vzhledem k tomu, že jsem přijela ve středu, obávám se, že pokud půjdu na úřad až v pondělí, bude to tak trochu jako "hořčice po jídle", jak se říká v Nizozemsku. Ihned jsem si začala pročítat patřičný zákon, ovšem nikde jsem se nedozvěděla, zda se do oněch tří dnů počítá i den příjezdu a víkend. Upadla jsem do hluboké deprese, přičemž jsem si představovala, co všechno se může stát, pokud úředníci naznají, že jsem přihlašovací lístek skutečně přinesla pozdě:
1. Vyhostí mě a zakážou mi na doživotí vstoupit na území Rakouska.
2. Pouze mě vyhostí.
3. Pošlou mě do pracovního tábora v Alpách.
4. Dostanu pokutu ve výší 700 eur.
5. Dostanu nižší pokutu.
6. Nestane se vůbec nic.
V současné chvíli není možné předvídat, jak se situace vyvine. O průběhu jednání vás každopádně budu informovat. V případně hrozícího trestu jsem připravena se rozbrečet!

Po neúspěšné návštěvě městského úřadu jsem se vydala do místního obchodu se zbraněmi, abych si zde pořídila pepřový sprej (na úchyly, nikoli na úředníky, pozn. red.). Mezi všemi těmi puškami a projektily jsem se cítila poněkud nepatřičně, ovšem dostala jsem to, pro co jsem přišla. Prodavač s drsným zjevem Sylvestera Stallona mi prodal malý pepřový sprej, který je však podle jeho slov velmi účinný. Vzápětí jsem se na obalu dočetla, že se smí používat pouze k zahánění agresivních zvířat. Představovala jsem si, jak omylem oslepím nějakého chudáka a budu pak na policii vysvětlovat (ještě ke všemu s pozdě odevzdaným přihlašovacím lístkem), že jsem si myslela, že mě chce napadnout rozzuřený medvěd.
Pokud jsme si myslely, že nemůže existovat horší večírek než sešlost nizozemských gerontů, strašlivě jsme se zmýlily. Odvážily jsme se totiž vypravit se na erasmáckou welcome party, která se konala v majestátním paláci v centru města. Kamenné schodiště, starobylé sloupy, mramorová podlaha, růžové podsvícení a dunění z vedlejšího sálu dokreslovaly tajuplnou atmosféru, která měla být příslibem nevšedního večírku (a mimochodem mi nepříjemně připomínala Kubrickův film Eyes Wide Shut). Bohužel se však ukázalo, že na to, jak byla párty drahá, nestála absolutně za nic.
Naštěstí jsem ten den prožila i několik pěkných okamžiků. Například jsem zjistila, že je svět ještě menší, než jsem si myslela. To když jsem před univerzitou potkala naši doktorandku Adélu, která tu bude dva měsíce konzultovat svou práci, a v McCafé Rakušanku Nadine, se kterou jsem se seznámila letos v létě v Belgii (ano, já vím, jít ve Vídni do McCafé je gastronomické barbarství, ale měli tam cookie jen za jedno euro).
V pátek jsme taky měli na nederlandistice informační schůzku, kde nám neřekli nic podstatného, snad jen to, že to nemáme se školou moc přehánět, abychom si co nejvíc užili Vídeň. Následně jsem si spravila pošramocenou kavárenskou reputaci návštěvou podniku Oberlaa nedaleko Kärntner Strasse, kam vždycky chodívám s mámou.

P.S.: Vídeňští policisté jsou moc milí a ochotní. Cestou na erasmáckou párty mě totiž poněkud zradil můj vytříbený orientační smysl (kteří někteří zcela nepochopitelně zpochybňují) a nemohla jsem najít budovu, ve které se měl večírek konat. Celkem třikrát jsem prošla ulicí, na které se měl palác nacházet, ovšem nikdy se mi ho nepodařilo najít. Nakonec jsem požádala o pomoc policistu, který zrovna nastavoval semafory, a ten mi na svém telefonu pohotově vyhledal, kde se palác nachází. Ano, bylo to na té ulici, kterou jsem předtím již tolikrát prošla...