Zprávy z kuloárů

V neděli 26. října proběhly ve Vídni oslavy dne rakouské státnosti. U této příležitosti byly návštěvníkům otevřeny některé státní instituce jako prezidentská kancelář či nejrůznější ministerstva (například Ministerstvo školství a žen. Není trochu nespravedlivé, že mají vlastní ministerstvo pouze ženy? Být mužem-Rakušanem, cítila bych se diskriminována a požadovala bych zřízení zvláštního ministerstva pro mužské záležitosti.).
 Já jsem se spolu s Blankou a naší srbskou spolužačkou Hristinou rozhodla strávit část dopoledne v rakouském parlamentu, monumentální budově inspirované antickou architekturou, která byla postavena podle návrhu stavitele Theophila von Hansena (Pokud znáte brněnskou restauraci Hansen, pak vězte, že je pojmenována právě po něm. Hansen totiž vyprojektoval nejen rakouský parlament, ale i několik staveb v Brně včetně Besedního domu).
Nejdříve jsme musely projít důkladnou bezpečnostní prohlídkou sestávající z průchodu bezpečnostním rámem a průjezdu příručních zavazadel rentgenovým zařízením. Hned v první místnosti čekali dva (nám naprosto neznámí) politici, kteří každému návštěvníkovi potřásli rukou. Ve svém vlastním zájmu doufám, že si předem opatřili dezinfekci rukou a po každém stém potřesení se zbavili veškerých škodlivých mikroorganismů.
V parlamentu jsme měly jedinečnou možnost podívat se do zasedacího sálu Národní rady, který byl za války vybombardován a získal tak v 50. letech novou, ne příliš atraktivní vizáž. Nechaly jsme se vyfotografovat u řečnického pultu a následně jsme se odebraly do historické síně Spolkové rady, kde to vypadalo jako v La Scale. Prošly jsme se také kancelářemi zaměstnanců, kde jsme si mohly prohlédnout, jaké mají spořiče obrazovky nebo jaké suvenýry mají vystavené na poličkách (místopředsedovi Národní rady se na knihovničce skvěla figurka Bořka stavitele).
V rámci prohlídky se návštěvníci mohli zeptat svých zástupců na to, co je pálí, jak by řekl Tomio Okamura, a dokonce se s nimi vyfotit. Ve fotosalonku jsem poznala zástupkyni strany zelených Evu Glawischnig. Aspoň k něčemu byly hodiny rakouských reálií užitečné.
Cestou do Prunksaalu národní knihovny jsme byly svědky skládání vojenské přísahy. Na ceremoniálu vystoupil prezident Heinz Fischer i vojenská hudba s pochodovou verzí Ódy na radost. Jako zapřísáhlá odpůrkyně zbraní jsem se celou dobu obávala, že dojde na střelbu. Touto fóbií trpím už od dětství. Návštěva rekonstrukce bitvy u Slavkova či opery Carmen (kde dojde k jednomu jedinému výstřelu) pro mě tedy byly utrpením. Dodnes si vzpomínám na to, jak jsem kdysi ve westernovém městečku dostala při nájezdu indiánů hysterický záchvat, takže jsem se musela jít uklidnit do místní občerstvovny umístěné na opačném konci areálu. Když jsem za rok zase přijela na chalupu, prarodiče, ve snaze udělat své malé vnučce radost, opět naplánovali výlet do westernového městečka. Jakmile jsme po daleké cestě konečně dorazili na místo, pronesla jsem s andělským výrazem: "Tak se tam běžte podívat a já na vás počkám v autě, jo?".

P.S.: Hysterický záchvat se nekonal. Nepadnul totiž jediný výstřel.