Můj půlpokoj, můj hrad

Jak jsem psala v jednom z prvních příspěvků, bydlím na kolejích patřících organizaci ÖJAB. Jedná se o rohový dům nacházející se nedaleko hypermoderního hlavního nádraží (Ad nádraží: Pokud bude to brněnské tak pěkné a budou v něm prodejny Manner, Desigual a můj nejnovější objev Pylones - obchod s nejrůznějšími barevnými serepetičkami, pak jsem pro odsun. Když už jsem u toho, odsun zní hrozně pejorativně. Nedalo by se tomu říkat spíš přemístění?).
Původně jsem se domnívala, že bydlím v 10. Bezirku. Nedávno jsem však zjistila, že se mé dočasné bydliště nachází ve 4. Bezirku, což mě nesmírně potěšilo. Vycházím totiž z předpokladu, že čím nižší číslo, tím prestižnější lokalita. Co se tedy v mém okolí nachází? Především prodejna polských potravin, obchod s vintage módou, krámek s biopotravinami, na jehož výkladní skříni se skví heslo "Erde gut, alles gut", tetovací salón, centrum bojových sportů, výrobna paliček na bicí nástroje a několik útulných kavárniček.
Bydlím ve dvoulůžkovém pokoji s asi nejlepší spolubydlící, jakou jsem si mohla přát. Pokoj je vybaven ledničkou, koupelnou, televizorem (který je vysoko na skříni a rozhodně nemám v úmyslu jej zapojit domnívajíc se, že internet je postačujícím žroutem času) a nedoléhajícím oknem. Na chodbě se nachází společná kuchyně s věčně špinavou varnou deskou, usmolenou troubou a zapatlanou mikrovlnkou. Kuchyně však není pouze místem přetékajících hrnců a dýmajících pánviček, ale také místem setkání s ostatními obyvateli našeho patra (i spodního patra, protože tamní kuchyně nefunguje vůbec).
Každý čtvrtek sem chodí paní uklízečka, která umyje zem, přetře koupelnu, vyhodí obsahy odpadkových košů (jsou celkem tři - jeden na papír, další na plast a poslední na směsný odpad) a dodá nám toaletní papír. Příděl toaletního papíru činí jednu ruličku na osobu a týden.
V rohu psacího stolu jsem zřídila tzv. sentimentální koutek. Obsahuje rodinné fotografie, pohledy, letáčky a umělecká díla členů rodiny. Původně jsem si nic takového do pokoje dávat nechtěla, ale protože vzpomínky na domov vyvěšené po pokoji jsou nezbytnou součástí vybavení každého Erasmáka, Ceeepusáka a jiného -áka, rozhodla jsem se, že tak přece jen učiním.
Nejvyšší patro mé skříňky je vyhrazeno knihovně obsahující úctyhodný počet svazků, rovných 16, z toho 4 časopisy, 7 publikací z univerzitní knihovny a čtečku e-knih. Knihovna se pyšní zarážkou ve formě apartní židličky z prodejny XXX Lutz, kterou jsme dostali první školní den. Židlička neslouží pouze jako zarážka, ale je také improvizovaným trůnem nizozemského krále Willema Alexandra, kterého jsem si přivezla v kufru (Mám pouze jeho hlavu. Máxima by mi asi nedovolila vzít si ho celého.).
Naše koleje disponují i prádelnou, studovnou, posilovnou (která je údajně v žalostném stavu) a saunou (která pro jistotu nefunguje vůbec). Cesta do prádelny vede kolem hald starého nábytku a hudební místnosti, odkud se jednou ozývá příčná flétna a jindy zase klavír nebo housle. Po překonání značných obtíží technického rázu se mi podařilo vyprat si prádlo a následně si ho i usušit v sušičce. Někdo si v ní ale přes hodinu zapomněl prádlo, takže jsem ho byla nucena vytáhnout. Skládat cizí pánské spoďáry (byť značky Calvin Klein!) byl velmi intimní zážitek.
O koleje se stará pan správce Coco (ano, opravdu se tak jmenuje) společně s velmi milou paní sekretářkou. Každé patro má také svého mluvčího, který řeší stížnosti, závady a přání jeho obyvatel (naše patro tedy žádného zástupce nemá, protože se nepřihlásil ani jediný kandidát. V Rakousku zřejmě vysoké funkce nikoho netáhnou.).

P.S.: Někdo mi ukradnul vařečku. Pokud se jedná o někoho, kdo čte tento blog, vyzývám ho, aby mi ji urychleně vrátil. Už jsem si sice koupila novou, ale na tu starou mám silnou citovou vazbu.