Všechny cesty vedou na Kärntner Strasse (nebo na Graben)

V pátek odpoledne jsem se po celém dni stráveném nad úkoly rozhodla jít si trošku provětrat hlavu. Protože jsem chtěla učinit něco pro zdraví, vypravila jsem se pěšky do knihovny pro objednanou knížku. Mimochodem, už několik týdnů se přesvědčuji, že začnu běhat. V parku u zámku Belvedere, který se nachází nedaleko mého bydliště, je moc pěkný labyrint ze živého plotu, ve kterém bych si nerušeně mohla běhat, aniž bych se musela strachovat, že mě někdo uvidí. Vždycky, když se totiž ve vytahaných teplákách a zašlé mikině s příznačným nápisem "Active" odvážím vyběhnout na ulici, zažívám podobné pocity, jako když jde někdo do protialkoholní poradny nebo do vykřičeného domu a strachuje se, aby ho neviděl nějaký známý. Naštěstí má proslulost až do Vídně nesahá, takže v tomto ohledu můžu být naprosto klidná (když tedy odhlédnu od skutečnosti, že tu neustále někoho potkávám).
Odhadem hodinová procházka se však zvrtla ve dvouhodinový pochod, který místy dokonce připomínal orientační běh (ve kterém bych nejspíš nikterak nevynikala, ani kdybych uměla rychle běhat, soudě podle toho, že můj jinak vytříbený orientační smysl naprosto zklamal). Usmyslela jsem si totiž, že nepůjdu osvědčenou trasou vedoucí přes Kärntner Strasse, Graben a Hofburg. Chodit stále po stejných cestách je přece pro amatéry. Rozhodnutí zkrátit si cestu bočními ulicemi se však ukázalo jako osudová chyba. Jak říká moje babička: "Nevadí, když je zkratka delší, hlavně, že je méně pohodlná." Naštěstí se mi podařilo se ze spleti uliček vymotat a dostat se zpět na starou známou Kärnter Strasse, abych vzápětí zabloudila podruhé a vynořila se na Graben.
Když jsem za soumraku konečně v dáli spatřila majestátní budovu národní knihovny, zaradovala jsem se. Knihovna byla předzvěstí nedaleké univerzity. Pak už stačilo jen projít parkem, ve kterém zrovna probíhala výstava vojenské techniky (rakouská armáda trpí asi pořádným nedostatkem lidí, jinak si nedokážu vysvětlit, že o ní slyším na každém kroku). Na trávníku byly umístěny vrtulníky a obrněné transportéry, které střežili drsní chlapíci vyzbrojení kalašnikovy (kalašnikovy to tedy asi nebyly, ale žádnou jinou zbraň neznám, takže se s nimi budete muset spokojit).
Nakonec se mi přece jen podařilo dostavit se do univerzitní knihovny před zavírací dobou a zapůjčit si požadovanou knihu. Zpátky jsem však pro jistotu jela metrem. Trávit v kruté zimě další dvě hodiny se mi už vážně nechtělo.
A co, respektive koho jsem na své strastiplné cestě viděla?
- holčičku pojídající zmrzlinu (dost odvážný krok v takto nehostinném počasí)
- dívku, která měla nohu v sádře a na zádech si nesla skateboard (asi se zrovna vracela z pohotovosti)
- hráče na akordeon s koňskou hlavou (nejednalo se o kentaura, jak by se možná mohlo zdát, ale o muže s maskou anglického plnokrevníka. Mimochodem, Blanka v Praze taky několikrát viděla harmonikáře s koňskou hlavou. Poprvé měl u sebe cedulku, že se snaží vydělat svou hrou na zásnubní prsten. Podruhé se honosil cedulí, že hodlá vydělat na svatební cestu. Potřetí měl u sebe opět nápis hlásající, že šetří na prsten. Nejspíš pro novou ženu. S mužem s koňskou hlavou asi není jednoduché vydržet.)
- několik lidí s papírovou taškou z obchodu Zara (buď tam zrovna mají výprodej, nebo je zkrátka strašně in mít tašku ze Zary - třeba k nám tahle móda taky časem dorazí)
- ženu převážející metrem Van Goghův obraz (předpokládám, že se jednalo o reprodukci, ačkoli nelze vyloučit ani možnost, že se jednalo o originál. Koneckonců, kterého zloděje by napadlo, že bude někdo pravého Van Gogha převážet hromadnou dopravou?)

P.S.: Pokud jsou v Brně utlačováni cyklisté, pak jsou ve Vídni utlačováni chodci. Ve Vídni je totiž neustále potřeba mít se na pozoru, protože pruhy pro cyklisty se občas nebezpečně prolínají s těmi pro pěší. Cyklisté jsou navíc dost hákliví na to, když jim někdo pochoduje v jim vymezeném pásmu. Zejména turisté přicházející z dalekých krajin jsou naprosto v šoku, když se kolem nich za urputného zvonění přeřítí nerudný cyklista, a vyděšeně poskakují ze strany na stranu domnívajíce se, že se dostali doprostřed pelotonu na Tour de France.

P.P.S.: Zmínka o mé apartní mikině s příslovečným nápisem "Active" mi připomněla tričko, které jsem kdysi nosila v hodinách tělocviku. Jednalo se o triko propagující film s Anthony Hopkinsem, jehož titul zaujímal celou zadní stranu oděvu: V zajetí rychlosti. Vzhledem k tomu, že jsem při veškerých běžeckých aktivitách končila vždy na posledním místě, jednalo se o zajímavý oxymóron. Stav mých končetin a mé duševní rozpoložení tak spíše odpovídalo snímkům V ohrožení života, Poslední bitva a V cíli čeká smrt.