První krize, první párty

V pátek jsem musela absolvovat další kolo byrokratického maratonu. Připadá mi naprosto fascinující, že vždycky když mám dojem, že už mám všechno za sebou a nemůže mě nic překvapit, vynoří se zcela nečekaně nový problém. Zatím nejtíživější situace nastala v pátek odpoledne. Na stránkách kanceláře pro zahraniční studenty jsem zjistila, že městský úřad, na kterém se musím přihlásit k pobytu, má úřední hodiny až do 15:30. Zhruba v 13:45 jsem se tedy dostavila na příslušné oddělení, kde však k mému velkému údivu nebyla ani noha. Následně mi jeden ze zaměstnanců oznámil, že úřední hodiny sice končí až v 15:30, ovšem kontaktní hodiny jsou jen do 13:00. Nezbylo mi tedy nic jiného než otráveně odejít. Problém spočívá v tom, že se musíme nahlásit během tří dnů poté, co se ve Vídni ubytujeme. Vzhledem k tomu, že jsem přijela ve středu, obávám se, že pokud půjdu na úřad až v pondělí, bude to tak trochu jako "hořčice po jídle", jak se říká v Nizozemsku. Ihned jsem si začala pročítat patřičný zákon, ovšem nikde jsem se nedozvěděla, zda se do oněch tří dnů počítá i den příjezdu a víkend. Upadla jsem do hluboké deprese, přičemž jsem si představovala, co všechno se může stát, pokud úředníci naznají, že jsem přihlašovací lístek skutečně přinesla pozdě:
1. Vyhostí mě a zakážou mi na doživotí vstoupit na území Rakouska.
2. Pouze mě vyhostí.
3. Pošlou mě do pracovního tábora v Alpách.
4. Dostanu pokutu ve výší 700 eur.
5. Dostanu nižší pokutu.
6. Nestane se vůbec nic.
V současné chvíli není možné předvídat, jak se situace vyvine. O průběhu jednání vás každopádně budu informovat. V případně hrozícího trestu jsem připravena se rozbrečet!

Po neúspěšné návštěvě městského úřadu jsem se vydala do místního obchodu se zbraněmi, abych si zde pořídila pepřový sprej (na úchyly, nikoli na úředníky, pozn. red.). Mezi všemi těmi puškami a projektily jsem se cítila poněkud nepatřičně, ovšem dostala jsem to, pro co jsem přišla. Prodavač s drsným zjevem Sylvestera Stallona mi prodal malý pepřový sprej, který je však podle jeho slov velmi účinný. Vzápětí jsem se na obalu dočetla, že se smí používat pouze k zahánění agresivních zvířat. Představovala jsem si, jak omylem oslepím nějakého chudáka a budu pak na policii vysvětlovat (ještě ke všemu s pozdě odevzdaným přihlašovacím lístkem), že jsem si myslela, že mě chce napadnout rozzuřený medvěd.
Pokud jsme si myslely, že nemůže existovat horší večírek než sešlost nizozemských gerontů, strašlivě jsme se zmýlily. Odvážily jsme se totiž vypravit se na erasmáckou welcome party, která se konala v majestátním paláci v centru města. Kamenné schodiště, starobylé sloupy, mramorová podlaha, růžové podsvícení a dunění z vedlejšího sálu dokreslovaly tajuplnou atmosféru, která měla být příslibem nevšedního večírku (a mimochodem mi nepříjemně připomínala Kubrickův film Eyes Wide Shut). Bohužel se však ukázalo, že na to, jak byla párty drahá, nestála absolutně za nic.
Naštěstí jsem ten den prožila i několik pěkných okamžiků. Například jsem zjistila, že je svět ještě menší, než jsem si myslela. To když jsem před univerzitou potkala naši doktorandku Adélu, která tu bude dva měsíce konzultovat svou práci, a v McCafé Rakušanku Nadine, se kterou jsem se seznámila letos v létě v Belgii (ano, já vím, jít ve Vídni do McCafé je gastronomické barbarství, ale měli tam cookie jen za jedno euro).
V pátek jsme taky měli na nederlandistice informační schůzku, kde nám neřekli nic podstatného, snad jen to, že to nemáme se školou moc přehánět, abychom si co nejvíc užili Vídeň. Následně jsem si spravila pošramocenou kavárenskou reputaci návštěvou podniku Oberlaa nedaleko Kärntner Strasse, kam vždycky chodívám s mámou.

P.S.: Vídeňští policisté jsou moc milí a ochotní. Cestou na erasmáckou párty mě totiž poněkud zradil můj vytříbený orientační smysl (kteří někteří zcela nepochopitelně zpochybňují) a nemohla jsem najít budovu, ve které se měl večírek konat. Celkem třikrát jsem prošla ulicí, na které se měl palác nacházet, ovšem nikdy se mi ho nepodařilo najít. Nakonec jsem požádala o pomoc policistu, který zrovna nastavoval semafory, a ten mi na svém telefonu pohotově vyhledal, kde se palác nachází. Ano, bylo to na té ulici, kterou jsem předtím již tolikrát prošla...