Tak jsem se po týdnu stráveném ve Vídni vypravila do Brna (v průběhu cesty trabantisté konečně dorazili na Střelkový mys), abych a) navštívila své početné příbuzenstvo, b) shromáždila či nakoupila věci, které mi chybí ve Vídni, c) vyřídila nejrůznější formality, d) šla volit, e) zúčastnila se jediné hodiny, kterou mám zapsanou v Brně, f) doplnila řádnou domácí stravou zásoby tuku.
A jaké zajímavé poznatky či zážitky jsem si z Brna odnesla?
1. Maminkovskému a babičkovskému kuchařskému umění se nic nevyrovná. Minulý týden jsem jedla tři dny za sebou těstoviny. Před nedávnem jsem z těstovin přešla na rýži, ovšem ve stejně ubohém provedení. Naše neútulná kolejní kuchyně s absencí pořádného vybavení mi zkrátka neposkytuje dostatek motivace k usilování o vyšší gastronomii.
2. Po dlouhé době jsem se dívala na televizi. Byla jsem tak svědkem toho, jak primácký reportér Janotka volí v přímém přenosu. Po sérii fyzikálních pokusů prováděných moderátory Novy se jednalo o příjemnou změnu.
3. Zjistila jsem, kde se nachází Chvojenec. Kdybyste to náhodou nevěděli, leží hned vedle Vysokého Chvojna.
4. Učinila jsem vskutku šokující zjištění: slovo "ližiny" se píše s měkkým "i" po "l" (i po "ž", ale to asi nikoho nepřekvapí). Ližiny totiž nemají nic společného s lyžemi, nýbrž s líhou, což je stručně řečeno "něco, na čem leží něco jiného". Jedná se tedy o příklad tzv. falešné etymologie. Více se o tomto zajímavém jevu můžete dočíst v Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český AV ČR. A už končím s tímto nanejvýš otravným lingvistickým okénkem.
Nutno podotknout, že jsem byla opravdu šťastná, když jsem usedla do autobusu směr Vídeň. Cestou z domu ke Grandu jsem totiž potkala řadu podivných bytostí. V tramvaji (nazývané v našich končinách "šalina") stál pán, který se dožadoval, aby si paní sedící na sedadle naproti šla sednout na volné místo vedle mě, aby si na její místo mohl sednout on, protože má nemocnou nohu. Paní však opáčila, že nechápe, proč by se ona měla někam přesunovat a ať si jde vedle mě sednout on. Pán ale namítnul, že si vedle mě v žádném případě nemůže sednout, protože nevěří lidem. To si jako myslel, že mu chci useknout hlavu? Ale prosím vás, takové věci v tramvaji zásadně nedělám...
To byl ale jen začátek. Sotva jsem vystoupila z tramvaje (pardon, ze šaliny), narazila jsem na pobudu, který se zaujetím pozoroval, jak za sebou ověnčená taškami a kabelkami vleču kufr a křičel za mnou: "Táhni, jen táhni!". A tak jsem táhla.
Žádné komentáře:
Okomentovat