Dnes jsem se konečně slavnostně odebrala do Vídně. Tedy, moc slavnostní to vlastně nebylo. Málem jsem zapomněla, že mám odjet a tak jsem musela na tramvaj běžet, což ovšem dělám každý den.
Zvolila jsem cestu autobusem Student Agency. Tahle varianta je sice nejlevnější, ale zároveň nejděsivější. Trpím totiž panickým strachem z toho, že by řidič mohl po cestě usnout, omdlít nebo dostat infarkt a tím pádem by celý autobus havaroval. Zajímavé je, že cesta letadlem mi nedělá sebemenší problémy, a to ani když se několik měsíců před odletem pravidelně dívám na Letecké katastrofy. Naštěstí jsem se uklidnila sledováním cestopisného filmu Trabantem napříč Afrikou. Zjistila jsem totiž, že můj strach je oproti hrůzyplným obtížím trabantových dobrodruhů naprostá prkotina. Ještě než stihli dojet do Kapského města, přijeli jsme my do Vídně. Pak už zbývalo jen najít nejbližší stanici metra a dopravit se na ubikaci.
Po dlouhém zvažování jsem se rozhodla ubytovat se na kolejích, které nabízela kancelář pro zahraniční studenty zvaná též OEAD (pro vážné zájemce zmíním celý název: Österreichischer Austauschdienst). Koleje nepatří přímo této kanceláři, ale organizaci ÖJAB neboli Österreichische Jungarbeiterbewegung. Poté, co jsem na sekretariátě vyřídila veškeré nezbytnosti, vypravila jsem se do svého pokoje. Zprvu jsem byla vzezřením pokoje opravdu nadšená: plovoucí podlaha, krásný nábytek ze světlého dřeva, čistá koupelna, pěkné záclony... Ovšem jen do okamžiku, kdy jsem se rozhodovala, kterou postel obsadím. Jsem totiž ubytovaná na dvoulůžkovém pokoji a protože moje spolubydlící ještě nedorazila, měla jsem to privilegium vybrat si, kde budu spát. Při bližším zkoumání jsem ovšem zjistila, že jsou matrace nechutně počurané, zachlupené a zavlasené. Pak jsem si ale uvědomila, že oproti postelím, na kterých museli spát trabantisti v Africe, jsou tyhle jako z hotelu Hilton. A zároveň mi došlo, že bych v Africe nevydržela ani minutu.
Žádné komentáře:
Okomentovat