U-Bahnové intermezzo

Po Vídni se pohybuji převážně metrem. Přestože jsem tu zatím jen tři týdny, začínám chytat velkoměstské manýry typu "Hele, další metro jede až za tři minuty! To je hrozný, viď? Co tady jako budu tak dlouho dělat?". Naštěstí jsou všechna nástupiště oblepena nejrůznějšími plánky, nápisy a billboardy, jejichž studováním si člověk může krátit dlouhou chvíli. Vedle sebe visí plakáty propagující jazykové kurzy, slibující zářnou budoucnost v armádě či podporující těhotné ženy v nouzi. Na druhé straně tu však lze najít i reklamy na kliniky specializované na provádění potratů (co ti Rakušáci s těmi potraty pořád mají?!).
Metro je průsečíkem všech možných typů lidí. Je v něm možné potkat roztomilá žvatlající batolata, školní výpravy halasící na celý vagon, vystylované chlapíky v upnutých sáčkách (Nebo snad sáčcích? Mám na mysli saka, ne mikrotenové sáčky. I když v těch by mohli vypadat taky zajímavě.) a potulné hudebníky, kteří se snaží z pasažérů vymámit nějaké to euro. Nejen že z preludování v metru nemají většinou ani cent, ale soudě podle otrávených výrazů většiny cestujících se jim ani nedaří je svou hrou zaujmout. Obyvatelé Vídně jsou zřejmě tak přesyceni kulturou, že je nějací amatérští fidlálisti nechávají zcela chladnými.
Na peronu vždy úzkostlivě sleduji všechny čekající a vytipovávám ty, kteří vypadají nadmíru zkroušeně (po ránu to ovšem moc nejde, to se tváří nešťastně všichni), abych je v případě nutnosti mohla zachránit před skokem pod kola přijíždějící soupravy. Dost často taky v metru potkávám své drahé krajany. Předstírajíc že jsem Rakušanka tajně odposlouchávám jejich rozhovory a bavím se tím, že se domnívají, že jim nerozumím. A propos, pořád se mě někdo ptá na cestu. Nevím, jestli je to tím, že vypadám jako pravá Vídeňačka, nebo se jenom tvářím méně zmateně než většina ostatních cizinců.
Metro je taky občas docela přeplněné. Zrovna nedávno jsem jela vagonem narvaným účastníky gastroenterologického kongresu. Následně jsem se na internetových stránkách kongresu dočetla, že se v jeho rámci pořádá soutěž o nejlepší selfie. Takhle jsem si tedy úroveň vědeckých konferencí opravdu nepředstavovala.
Z mých pozorování vyplývá, že jsou rakouští šoféři mnohem trpělivější a vstřícnější než ti čeští. Vídeňští řidiči například opakovaně upozorňují cestující, že se blíží konečná stanice, ačkoli stejné sdělení právě zaznělo z reproduktorů. Když se navíc ve vozidle vyskytne problémový pasažér, klidně ho vyzvou, aby svého chování zanechal. Zatímco brněnský šalinář by bez okolků zařval: "Keré debil furt stojí v těch dveřách?!", ten vídeňský mírumilovným hlasem pronese: "Vážení cestující, upozorňuji, že je zakázáno blokovat prostor dveří. Děkuji za pochopení a přeji příjemnou cestu."

Na tomto místě bych se s vámi též ráda podělila o významný vědecký objev. Stanice Karlsplatz (kterou důvěrně nazývám "Karlák") je totiž černá díra. Vždy, když zde mám přestoupit, zabloudím a nejsem schopná najít správné nástupiště. Zajímavé je, že k tomuto jevu dochází vždy jen při jízdě směrem z centra. Někdo by měl tento fenomén prozkoumat, uspořádat o něm konferenci a vyhlásit soutěž o nejlepší selfie.
Mimochodem, mami, jezdit do divadla tramvají (byť se jí říká "šalina"), je hrozně out. Hráči vídeňské opery jezdí do práce zásadně na Segwayi.