O prvním adventním víkendu jsem ve svém skromném vídeňském příbytku přivítala svou věrnou kamarádku Kačenku. Katka přijela s obrovským batohem, fotoaparátem na jedno použití (bez obrazovky, bez zoomu a všech moderních vymožeností, ale v tom právě tkví kouzlo onoho přístroje) a nejlepším obědem, jaký jsem za několik posledních dní jedla. Hned po příjezdu jsme se vydaly do Schönbrunnu, kde jsme si udělaly procházku zámeckým parkem. Při té příležitostí jsem si vzpomněla na svého milovaného Komisaře Rexe, který jednou s komisařem Brandtnerem (nebo to byl ještě Moser?) vyšetřoval vraždu v schönbrunnském parku. Když jsme procházely kolem kupek krásně zbarveného podzimního listí, pozorně jsem sledovala, zda z některé nevyčuhuje ruka nebo noha. Žádný vrah na nás sice nezaútočil, za to jsme ale byly atakovány rozzuřenou veverkou. Zatímco já jsem se rozplývala nad tím, jak je krásná a výborně ochočená, Kačenka chtěla nekompromisně pokračovat v cestě, jelikož ji už jednou veverka kousla do ruky a prý se nejednalo o kdovíjak příjemný zážitek.Po cestě zpátky na ubikaci jsme se zastavily v blízkém nákupním centru umístěném ve zbrusu nové budově hlavního nádraží (už s tím brněnským nádražím něco udělejte, fakt!). Pokochaly jsme se zbožím v mém oblíbeném obchodě Pylones a následně zavítaly do Confiserie Heindl, kde mají nepřeberné množství úžasných pralinek vyráběných z fair-tradeové čokolády. Poté jsme se odebraly domů, kde jsme poobědvaly exkluzivní celozrnné špagety s houbovo-slaninovo-smetanovou omáčkou a dopřály si trochu oddechu.
V odpoledních hodinách jsme se vydaly do víru velkoměsta. Nejprve jsme se prošly po příjemné čtvrti Leopoldstadt, kde jsme poseděly v útulném bistru Harvest, které o víkendu nabízí veganský bufet. My jsme se spokojily s prvotřídní kávou a užívaly si poklidnou atmosféru deštivého sobotního odpoledne. Kačka vyslovila přání svézt se tramvají a proto jsme se pomocí Strassenbahnu dopravily do centra města. Abychom se dostaly na Spittelberg, který byl cílem naší cesty, musely jsme se prodrat zástupy rozjařených turistů na Maria-Theresien-Platzu. Bohužel jsme neměly možnost prohlédnout si místní stánky, jelikož nás skupina švitořících Maďarů unášela kamsi pryč. Když se nám konečně podařilo dostat se na Spittelberg, nasály jsme zde pravou vánoční atmosféru a trochu alkoholu. Potkaly jsme zde skupinku sympatických Rakušanů, kteří se zájmem zjišťovali, co že to pijeme a jak nám to chutná, aby věděli, co si mají objednat.
Poté, co jsme ukončily konzumaci svých pitiv, odebraly jsme se na Karlsplatz, kde jsme se pro změnu posilnily jídlem. Já delikatesními bramborovými šulánky se švestkovým sosem a Kačka pořádně umaštěným bramborákem (od doby, kdy jsem si v Itálii objednala tuňákovou pizzu a oni mi na ni neprozřetelně vylili všechen olej z konzervy, dělá se mi z příliš mastných věcí poněkud nevolno). Na Karlsplatzu jsme obdivovaly místní atrakci, a sice kolotoč sestavený ze starého harampádí, který jízdou na kole roztáčeli rodiče. Děti mohly usednout do staré dřevěné krabice nebo třeba na jakýsi trůn, na jehož vrcholu byla umístěna obrovská ptačí klec, takže robátko, které zde sedělo, bylo doslova chyceno v kleci. Těžko říct, jestli pro něj jízda na karuselu byla potěšením nebo spíš trestem.Posilněny punčem jsme ujížděly domů a hrozně jsme se smály. Jelikož jsem měla neuvěřitelně plný močový měchýř, obávala jsem se, že se počurám smíchy (což se mi - a teď se dozvíte šokující pikanterii z mého osobního života - na 1. stupni ZŠ opravdu stalo).
Žádné komentáře:
Okomentovat