Z deníku kavárenského povaleče - díl druhý

Café Hawelka - Dorotheergasse 6
Po náročném dopoledni stráveném v zajetí umění v kunsthistorickém muzeu jsme se s děvčaty vypravily do slovutného Café Hawelka. Již z názvu je patrné, že se původní majitel pyšní českými kořeny (pokud je tedy možné se českými kořeny pyšnit). Tahle kavárna není zdaleka tak naklizená jako Café Sacher nebo Demel, ale přesto (nebo spíš právě proto) má neuvěřitelný šmrnc. Nečekejte žádné pozlacené kohoutky na toaletách a dokonale naleštěnou mramorovou podlahu. Tady se záchody skrývají za ošuntělým závěsem. Milému personálu (jehož členové v hostech dokonce ani nevzbuzují pocit, že jsou obtížným hmyzem, jako jsme tomu byly svědky jinde) vládne vrchní vrchní, který v hlavě nosí veškeré objednávky a bryskně vám vystaví účtenku. Po chvíli jsme zjistily, proč se nám tahle kavárna tak líbí. Vládne tu totiž poněkud chaotická, ale neskonale pohodová východoevropská atmosféra, takže jsme se tu cítily jako doma. Nerada to říkám, ale mé milované  Café Central má vážnou konkurenci (už jen kvůli tomu fenomenálnímu štrůdlu).
Jídlo/pití: 5
Obsluha: 5
Prostředí: 5
Celkové hodnocení: 5

Cupcakes Wien - Albertgasse 17

Cupcakes Wien je malý řetězec cukráren, který se (překvapivě) specializuje na cupcakey. Řetězec čítá tři filiálky, kromě Albertgasse jednu najdete hned za rohem na Josefstädter Strasse a další v Museumsquartieru. Kavárna se kromě skvostných cupcakeů mnoha příchutí (mezi místní perly patří Oreo Cupcake či Heisse Liebe Cupcake) pyšní i krásným interiérem, který vypadá trochu jako pokojíček pro panenky.
Jídlo/pití: 5
Obsluha: 4
Prostředí: 5
Celkové hodnocení: 4,6

Aida  - Wollzeile 28
Aida je takový vídeňský kavárenský McDonald. Jedná se o řetězec cukráren, které v 1. polovině 20. století založil český rodák Josef Prousek pocházející z obce s půvabným názvem Držkov. Počet provozoven začal rychle narůstat a v současné době čítá 26 poboček, a to nejen v Rakousku, ale například i v Saúdské Arábii. I přesto zůstává firma v rodinných rukou a momentálně jí šéfuje zástupce 4. generace rodiny Prousků. A kdybyste si náhodou chtěli otevřít frančízu, pošlu vám odkaz na informační brožuru.
V kavárně bylo příjemné posezení, ačkoli zde panovala poněkud hektická atmosféra (ale to lze přišít na vrub blížícímu se Silvestru). Přilákat obsluhu bylo poněkud problematické, ale vše vynahrazovala výborná káva a skvěle rozmražené zákusky.
Jídlo/pití: 4
Obsluha: 3
Prostředí: 3
Celkové hodnocení: 3,3

Vídeň známá neznámá

Většinu stěžejních vídeňských památek znám jako své boty (nebo se to aspoň naivně domnívám). V Albertině, Leopold Museu a MUMOKu jsem byla již nesčetněkrát, stejně jako v Prateru, na Mariahilfer Strasse nebo na Stephansplatzu. Proto jsem se rozhodla, že druhou polovinu svého pobytu ve Vídni zasvětím objevování zajímavých, ovšem turisty nepříliš navštěvovaných míst.

Nejprve jsem zajela do čtvrti Liesing k Wotrubakirche, kostelu vybudovaném z mohutných betonových bloků. Záhy jsem zjistila, proč se kostel i přes svůj netradiční vzhled nestal rakouskou památkou číslo 1: Abych se k němu dostala, musela jsem nejdříve absolvovat nekonečnou cestu metrem a tramvají a následně v ukrutné zimě a nepříjemném mrholení vystoupat do strmého kopce. Vzhledem k tomu, že se kostel nachází v tiché vilové čtvrti na kraji města, připadala jsem si spíše jako v lyžařském středisku po sezoně.

Dále jsem se vypravila ke Strudlhofstiege, což jsou nádherné schody opatřené fontánkou postavené ve stylu vídeňské secese. Schody jsou navíc obrostlé krásně zbarveným listím (přinejmenším na podzim, což působí nesmírně romanticky. Schody navíc hrály důležitou úlohu v knize Heimita von Doderera Die Strudlhofstiege oder Melzer und die Tiefe der Jahre. Nalezení schodů byl pro mě těžký oříšek, a proto vám jakožto potenciálním návštěvníkům poradím: schodiště se nachází na ulici Strudlhofgasse a překonává výškový rozdíl mezi Lichtenštejnským palácem a Währinger Strasse.
Nedaleko Strudlhofstiege leží Liechtensteinpark, malý, ale moc pěkný park, jemuž vévodí Lichtenštejnský palác. Na protilehlé straně se pak nachází letohrádek Neues Sommerpalais.

A aby těch schodů nebylo málo, vypravila jsem se i k Fillgraderstiege. Údajně se jedná o 4. nejkrásnější schody na světě. Nacházejí se nedaleko Mariahilfer Strasse a tvoří spojnici s touto nákupní třídou a slovutným Café Sperl. 
Pod schody se nachází prostor využívaný jakožto netradiční kavárna. Schody si pro svůj jedinečný vzhled oblíbili i filmaři (mám dojem, že si zahrály i v mém milovaném Komisaři Rexovi).


Vídeň ale není jen město kaváren, zámečků a romantických zákoutí. Vídeň má totiž i temnou minulost. Za 2. světové války vznikla po městě síť železobetonových věží (tzv. Flaktürme), které sloužily jako pozorovatelny a zároveň kryty. Takovýchto věží je po rakouské metropoli rozeseto celkem šest, přičemž dvě z nich se nachází v parku Augarten. Tam jsem se vypravila jednoho deštivého odpoledne. Nad parkem se převalovaly zlověstné mraky, nad hlavou mi kroužili krákorající havrani a ve věžích strašidelně skučel vítr. Ne všechny vídeňské věže jsou však opuštěné. Jedná z nich slouží jako depozitář muzea užitého umění a v jiné se zase nachází akvárium Haus des Meeres.

Knižní tip: Pokud se chcete o zajímavých, ale turisty opomíjených vídeňských skvostech dozvědět něco více, doporučuji knížky Unbekanntes Wien od Isabelly Ackerlové a Nur in Wien od Duncana J.D. Smithe (k dostání i v angličtině).

Silvestrovská krasojízda

Obyčejně Silvestr neslavím. Připadá mi totiž, že na tom, že jsme zase o rok starší není co oslavovat a navíc mám panickou hrůzu z rachejtlí, petard a jiných pyrotechnických vymožeností, v nichž vidím smrtící nástroj. Letošní Silvestr jsem se ovšem rozhodla strávit jinak než s vlašákem a Karlem Gottem.

Krátce po poledni posledního dne roku 2014 přijela do Vídně má kamarádka Kika, a to novým skvostem Českých drah v podobě Railjetu, na neméně skvostné hlavní nádraží (a znovu využívám příležitosti, abych apelovala na brněnské zastupitele, kteří všichni pochopitelně čtou můj blog, aby s tím brněnským nádražím urychleně něco udělali).
Nejdříve jsme se vydaly do centra města, kde byla již od brzkých odpoledních hodin zábava v plném proudu. Srdcem Vídně se totiž každoročně táhne takzvaný Silvesterpfad, tedy stezka sestávající ze stánků s občerstvením a pódií, na nichž se střídají nejrůznější kapely a DJové. Centrum města se tedy promění v jeden velký večírek, na kterém tančí děti, dospělí i důchodci. Poté, co jsme prošly celou trasu a dostatečně vymrzly, odebraly jsme se do jedné z poboček sítě kaváren Aida, kde jsme si zvedly hladinu kofeinu a sacharózy.
Poté jsme zavítaly do Haus der Musik, tedy muzea hudby, kam byl v tento den volný vstup. Zde jsme navštívily expozici věnovanou slavným skladatelům spojeným s Vídní, kde jsme se dozvěděly něco více o životě a díle Mozarta, Beethovena, Mahlera a mnoha dalších komponistů. V další části výstavy jsme si mohly poslechnout, jak zní dopravní špička na Broadwayi či jaké zvuky vydává roj meteoritů. V jedné z místností byla zřízena imitace zvuků, které slyší dítě v děloze. Upřímně řečeno nechápu, jak jsem mohla tak znepokojivé zvuky vydržet poslouchat celých devět měsíců. Největší atrakcí muzea hudby je však možnost vyzkoušet si dirigovat slavné Vídeňské filharmoniky. V jedné z místnosti se totiž nachází obrazovka, na níž se promítá orchestr hrající Na krásném modrém Dunaji či Radeckého marš. Návštěvníci si můžou stoupnout na stupínek a pomocí taktovky, která snímá pohyby rukou, dirigovat celý ansámbl. Pokud se muzikantům dirigentovo počínání nelíbí, přestanou hrát a pěkně mu to vytmaví.

Poté, co jsme se krátce občerstvily, vydaly jsme se do víru velkoměsta znovu, tentokrát v doprovodu celé hordy spolubydlících z kolejí. Ještě před půlnocí jsme se však s Kikou od skupiny oddělily, jelikož jsme považovaly za nemožné dostat se během dvaceti minut na ohňostroj do Prateru, kam chtěli jít všichni ostatní, vzhledem k tomu, že nám kvůli obrovskému množství lidí trvalo pět minut jen přejít přes Stephansplatz. S Kikou jsme se tedy odebraly na Rathausplatz, kde se konal další ohňostroj. Díky mému jedinečnému orientačnímu smyslu se nám podařilo dostavit se k radnici přesně ve 23:59 a být svědky velkolepého ohňostroje. Poté jsme se přemístily na Graben, kde se konala open air diskotéka, na níž se hrála hudba nejrůznějších žánrů (od rokenrolu přes sambu až po valčík) a které se účastnila pestrá paleta tanečníků včetně skupiny přiopilých Rusů, z nichž jeden využil lampu veřejného osvětlení jakožto striptérskou tyč, avšak nedostal se dál než k odhození beranice a rozepnutí kabátu. Vzhledem ke stále se zvyšující koncentraci úlisných slizounů jsme byly nuceny taneční parket předčasně opustit a vydat se zpět přes Herbert-von-Karajan-Platz, kde se pro změnu konalo "opern air", přičemž se na obrazovku před budovu opery promítal přímý přenos operety Netopýr.

Brasserie Véronique

Protože se mě babičky neustále ptají, co ve Vídni jím (a vlastně nejen ve Vídní - zajímá je, co jím, ať už se nacházím v kterékoli části vesmíru), bude následující příspěvek věnován právě jídlu.
Snažím se jíst zdravě. A docela se mi to daří (pokud pominu pomatení mysli, během něhož jsem na jedno posezení snědla celý tubus chipsů Pringles, ačkoli jsem na ně vůbec neměla chuť. Po zbytek večera jsem litovala svůj ubohý žaludek a tukové váčky, které se tímto excesem zvětšily snad o desítky procent.). Objevila jsem kouzlo bulguru, polenty a kuskusu, které nyní tvoří hlavní složku mé potravy. Navíc když jsou potraviny v eurech, nezdá se mi, že by byly příliš drahé, a tak je kupuji i v biokvalitě. A vejce zásadně od slepic z volného chovu!
Začátky mého gastronomického působení ve Vídni však byly poněkud krušné. Dosti dlouhou dobu jsem nevlastnila nůž. Tak jsem si koupila pro jistotu hned dva, ovšem s tak malou čepelí, že je možné s jejich pomocí krájet jen suroviny o dosti malém průměru. Také jsem si pořídila úžasný hrnec, jehož nevýhodou jsou ucha, která zjevně nejsou odizolována, neboť přejímají teplotu hrnce. Dosti dlouho mi taky trvalo, než jsem si zvykla na místní sporák. Výsledkem byla tedy voda nezvladatelně tryskající z hrnců na plotnu. Íránec Ali od naproti mi ovšem sdělil, že je přesvědčený o tom, že až se vrátím domů, bude ze mě výborná kuchařka. Asi mi tím chtěl naznačit, že mé kuchařské umění zatím stojí za starou belu.
A na závěr několik poznatků:
1) Těstoviny se skvěle uvaří i v případě, že je dáte do hrnce ještě předtím, než začne voda vařit. Upřímně řečeno netuším, proč by se měly dávat až do vroucí vody.
2) Creme fraiche není obyčejná smetana.

Horečka nedělního nakupování

V neděli jsou všechny obchody v celém Rakousku zavřené. Tedy, všechny ne. Jeden Spar poblíž Mariahilfer Strasse mívá otevřeno víkend-nevíkend, svátek-nesvátek a tak se do něj moje spolužačka Blanka jednou v neděli vypravila, aby si zakoupila toaletní papír. Jaké však bylo její překvapení, když zjistila, že před oddělením s drogistickým zbožím stojí obrovská cedule a na ní upozornění, že "je zakázáno prodávat v neděli a o státních svátcích zboží nacházející se za bariérou". Nejspíš je tedy povoleno prodávat jen jídlo a pití, jelikož jsou tyto atributy nutné k přežití. Je ovšem trochu diskutabilní, zda člověk potřebuje nutněji rum a brambůrky, nebo spíš toaletní papír a vložky.
Další věc, která mě velice překvapila, je neuvěřitelná rychlost, jakou oplývají rakouské pokladní. Vždy, když mi markují zboží a provádí peněžní transakce, připadám si jako pilot Formule 1 v pit stopu. Nedokážu si vysvětlit, jak je možné, že jsou tak rychlé. Jediným možným vysvětlením je tedy skutečnost, že když nepracují v neděli, musí od pondělí do soboty pracovat o to pilněji.
A kde vlastně nakupuji? Převážně v místní pobočce obchodu Zielpunkt (kterému zarputile říkám "Treffpunkt"), což je řetězec supermarketů s příznivými cenami a přitom kvalitním zbožím (pozn.: neplatí pro úsek ovoce-zelenina). Pro drogistické zboží zajdu většinou do BIPY, tedy obdoby drogerie DM. Po menším úrazu při přípravě pokrmu jsem zde s vidinou otravy krve marně hledala dezinfekci. Bylo mi řečeno, že musím jít do lékárny, neboť v drogerii mají zakázáno dezinfekci prodávat. Zřejmě se obávají, že by ji nějaký sebevrah mohl vypít ve snaze se otrávit. To by mu ale lépe posloužilo Savo, které tu určitě mají.
Nedávno jsem také zjistila, že mezi mými kolejemi a rájem nákupů jménem Mariahilfer Strasse existuje přímé autobusové spojení. Jízda místním autobusem pr
o mě představuje velký zážitek, a to hned z několika důvodů:
1) Autobusem nejezdí žádní turisti, ale naopak samí praví Vídeňáci, z čehož mám patřičnou radost.
2) Člověk toho v autobuse vidí na rozdíl od metra mnohem víc - žádné temné tunely, únikové východy a sem tam nějaké graffiti, ale sluncem zalitou místní flóru a faunu.
3) Autobus musí na své cestě překonat velké množství kopců, ostrých zatáček a nepřehledných křižovatek, takže si občas připadám jako na Rallye Dakar.

P.S.: Jak nad tím tak přemýšlím, o nedělích zavřené obchody mají něco do sebe. Koneckonců - v neděli má člověk chodit na výlety. Anebo aspoň sedět doma u kafe a bábovky.

Třikrát sláva, Bratislava!

Den našeho výletu do Bratislavy jsem započala poslechem vybraných slovenských hitovek. Cestou na nádraží jsem si tak střídavě prozpěvovala "sestrička z Kramárov, sen všetkých klamárov", "reklama na ticho zo všetkých strán znie" a "už len 22 dní, a tak nezabudni, čas sa kráti".
Naše výprava sestávala z šesti osob čtyř národností a dvou pohlaví. V pravé poledne jsme se sešli na nádraží a snažili se u řidiče zakoupit jízdenky. Šofér nám ovšem oznámil, že si máme koupit lístky v nedaleké stavební buňce plnící funkci dopravní kanceláře. Tam nám však bylo sděleno, že jim nefunguje přístroj na tisknutí jízdenek a že si tedy lístek musíme přeci jen zakoupit u řidiče. Když jsem zjistila, že je šofér můj krajan, ujala jsem se nákupu lístků já. Nejprve jsme museli urychleně nastoupit, abychom stihli zelenou na křižovatce. Zatímco jsme se zběsile řítili ulicemi rakouské metropole, prováděl řidič veškeré peněžní transakce. Protože však omylem vytisknul jeden špatný lístek, musel mi ho vydat až na zastávce na letišti Schwechat. Ihned po výjezdu ze stanice se v reproduktorech ozvalo: "Prosím slečnu, která je vedoucí zájezdu z Vídně, aby za mnou přišla a vyzvedla si lístek."
Po příjezdu do hlavního města Slovenské republiky nás čekal první náročný úkol: nalézt centrum. Vyzbrojeni mapami a aktivní Agnieszkou, která se každého nadšeně ptala na cestu, se nám nakonec podařilo najít správnou cestu. Nejprve jsme se zastavili na vánočních trzích, kde jsme se posilnili trdelníkem, který je k dostání i v Rumusku a podle všeho pochází z Maďarska, kde je znám pod názvem "Kürtőskalács". Poté, co jsme se náležitě občerstvili, vyšplhali jsme na Michalskou věž, kde jsme se pokochali výhledem na město. Následně jsme zavítali do Muzea farmacie, ve kterém sice nebylo nic zajímavého, ale vzhledem k tomu, že vstupné již bylo zahrnuto v ceně lístku na věž, museli jsme toho jako správní low-cost-turisté využít. Poté jsme ve vší tichosti prošli Michalskou bránou. Traduje se totiž, že ten, kdo jí projde, aniž by utrousil jediné slůvko, zvládne zdárně všechny zkoušky. Rozjaření Španělé, kteří hulákali na celou ulici, budou tedy nejspíš muset opakovat ročník.
Poté jsme se vydali na slavný Bratislavský hrad, kde jsme se nejprve několikrát vyfotili (požádali jsme jednu paní, která namířila objektiv na sebe, jako by chtěla pořídit selfie svého chrupu), znovu se pokochali výhledem na město a následně jsme se odebrali do nitra hradu, kde byla mimo jiné umístěna expozice o 1. světové válce a o rekonstrukci budovy. Vystoupali jsme na jednu z věží, kde jsme se do třetice pokochali výhledem na město.
Cestou zpátky jsme se zastavili u Katedrály svatého Martina a u věhlasného Čumila, kde jsme pořídili obligátní foto. Prošli jsme se kouzelnými uličkami staré Bratislavy a potkali pobudu, který vyprazdňoval svůj močový měchýř na kostelní zeď a ve chvíli, kdy má spolužačka Paulina zmáčkla spoušť svého fotoaparátu, pronesl hrůzným hlasem: "Už sa blýska." (Nevím, zda se jednalo o ne příliš povedenou meteorologickou předpověď či o pokus o zanotování slovenské hymny, nicméně jsme se raději vzdálili).
Poté jsme vyprovodily dva členy naší výpravy na autobus a následně jsme se odebraly do typické slovenské "reštiky". Paulina se totiž zapřísáhla, že z Bratislavy neodjede, aniž by si nedala smažený sýr. Zbytek naší skupiny si objednal halušky a strapačky se zelím alias kapustou. Poté jsme se ještě jednou vypravily na vánoční trhy, kde jsme podlehly svodům stánku s lokšemi (či lokšy? nebo lokši? Každopádně ať už se skloňují jakkoli, stály pouhých 1,50 eur, takže jsme si v porovnání s vídeňskými cenami připadaly jako v ráji). Cestou na nádraží jsme se ještě zašly podívat na Kostel svaté Alžběty, který je známý spíš pod názvem Modrý kostel(ík). Jak již název napovídá, exteriér i interiér jsou vyvedeny v modré barvě.
Nakonec se mi přece jen vyplatilo pořídit si kolekci hrníčků z vídeňských trhů. Po příjezdu na autobusové nádraží jsem totiž ve svém půlpokoji uspořádala malý čajový dýchánek a hrníčky mi přišly konečně vhod. U čaje jsme zhodnotily náš výlet, nutno říct, že nadmíru pozitivně. Slovenská metropole je totiž skutečně krásná, ačkoli její obyvatelé často tvrdí přesný opak.
A na závěr malý jazykový test: Jestlipak víte (bez použití Googleu, samozřejmě), co je to "lekvár" a "pažerák" a jaký další význam má slovo "špirála"?

P.S.: Letecká společnost Fly Niki hodlá zřídit pravidelnou linku mezi Bratislavou a Vídní, přičemž let by měl trvat všehovšudy pět minut. Nedokážu si představit, kdo by byl ochotný čekat dvě hodiny na letišti, aby pak mohl pět minut letět. Jak poznamenala má bratislavská spolužačka Janča, možná by bylo v rámci zrychlení odbavení možné vynechat bezpečnostní prohlídku. Za tak krátkou dobu by totiž žádná výbušnina ani nestihla explodovat. V internetové diskuzi se zase kdosi dotazoval, zda bude součástí letu mezipřistání v Petržalke.

Vídeňské kratochvíle vol. 2

Začnu důležitým poznatkem - zjistila jsem, že se blešímu trhu neříká "bleší" pro nic za nic. Když jsem se totiž jednou v sobotu odpoledne vydala na proslulý bleší trh sousedící s gastronomickým klenotem v podobě Naschmarktu, měla jsem obavy, že na mě z vystaveného zboží skutečně nějaká ta blecha vyskočí. Celkově trh vypadal jako něco mezi bazarem v Istanbulu a sbírkou Armády spásy. Proto jsem jen rychle proběhla mezi hromadami starého oblečení, kýčovitých dekorací a starých kazet a zamířila do Mariahilfer Strasse - vídeňského ráje nákupů. Pokud chcete vidět pravé předvánoční šílenství, vydejte se sem v sobotu odpoledne. Davy lidí se hrnou z obchodu do obchodu, lačně se vrhají na zboží úhledně vystavené v regálech a poctivě stojí dlouhosáhlé fronty k pokladně.

A jaká další zajímavá místa jsem v rakouské metropoli navštívila?


Nedávno jsme se s děvčaty vypravily do svatostánku výtvarného umění, kterým je Kunsthistorisches Museum. Do galerie jsme se vydaly vyzbrojeny znalostmi o nizozemském výtvarném umění 17. století nabytými četbou Kiefta, Fuchse a Beheydta (a Gombricha, samozřejmě!). Nejprve jsme zavítaly do expozice staroegyptského umění. Vzhledem k nepříjemně velkému množství mumifikovaných lidí, opic a krokodýlů jsem si připadala spíše jako na exkurzi v patologickém ústavu. V oddělení antického umění se ve mně probudily instinkty staré latinice a se zájmem jsem si prohlížela vystavené nápisy (ne že bych jim tedy rozuměla. Má znalost latiny se bohužel smrskla na několik přísloví, která tu a tam bezděčně utrousím, abych vypadala učeně). Následně jsme se odebraly do expozice věnované německým, holandským a vlámským mistrům a prohlídku jsme zakončily návštěvou přechodné výstavy věnovanou Velázquezovým dílům. Během bloumání po výstavních síních se nám podařilo navzájem se poztrácet. Když jsme se však po třech a půl hodinách s plným močovým měchýřem a prázdným žaludkem konečně vymotaly ven, šťastně jsme se shledaly.

O týden později jsme navštívily Naturhistorisches Museum. Záhy jsme však zjistily, že jít do muzea druhou adventní sobotu asi nebyl nejlepší nápad. V muzeu se to jen hemžilo turisty nejrůznějších národností a také převážně slovenskými školními výpravami ("Ako povieš rozdiel medzi delfínom a žralokom, keď sis ich nebola pozrieť?" - Tímto se hluboce omlouvám všem Slovákům za nedokonalou imitaci jejich rodného jazyka.). V přízemí byla umístěna expozice minerálů (onyx, jediný minerál, který jsem díky své neutuchající lásce k Vile Tugendhat schopná poznat, jsem však ve vitrínách hledala marně) a oddělení mapující vznik planety Země a vývoj života na ní. Při pohledu na gigantické mouchy a obrovitánské červy typu olgoj chorchoj jsem byla upřímně ráda, že podobní tvorové již nežijí. V prvním patře se pak nacházela rozsáhlá expozice vycpaných, vymodelovaných a v lihu naložených zvířat všeho druhu. Jako správnou neurotičku mě však nejvíce zaujalo oddělení věnované mikrobům (nedávno jsem si mimochodem zakoupila dezinfekci na ruce, která účinkuje i proti viru H1N1!).

Se svou rumunskou spolužačkou Gianinou jsem se vydala do akvária Haus des Meeres. To je umístěno v železobetonové věži, která byla postavena za 2. světové války a sloužila jako jakýsi nadzemní bunkr a zároveň centrum protivzdušné obrany. V objektu se nachází nejen akvária s malými žraloky, obřími želvami a roztodivnými rybami a mořskými koníky, ale také řada terárií s hady a pavouky. Nechybí ani tropický pavilon s volně poskakujícími opičkami a poletujícími papoušky. V nejvyšším patře je umístěna terasa, ze které je nádherný výhled na celé město.

S Gianinou jsme se také nedávno vypravily do biografu Burgkino - tradičního, byť vícesálového vídeňského kina. Zde jsme zhlédly snímek Zmizení Eleanor Rigbyové: Oni. Jednalo se o velmi kvalitní, ovšem i nesmírně smutný příběh, u kterého nezůstalo jedno oko suché (minimálně z mých dvou očí tekly slzy proudem). V kinosále se mi dostalo jedné z největších poct v životě. Před začátkem filmu se na nás totiž z přední řady otočil jeden mladík, který zaslechl náš rozhovor a zeptal se, jestli jsme Vlámky. Nevím, jestli opravdu mluvíme jako opravdové Vlámky, nebo si prostě jen řekl "mluví sice nizozemsky, ale nějak divně, tak to asi budou Vlámky", nicméně mne tato skutečnost nadmíru potěšila.

A na závěr mám pro vás malý tip: Pokud někdy budete ve Vídni v úterý večer, nebudete vědět, co s načatým večerem, a vaše peněženka bude zet prázdnotou, pak doporučuji návštěvu MAKu, tedy muzea užitého umění. Do tohoto muzea je totiž každé úterý od 18 do 22 hodin vstup zdarma. MAK se svou monumentální dvoranou a nádherně vymalovaným stropem nápadně podobá brněnskému Uměleckoprůmyslovému muzeu. V suterénu je k vidění expozice současného designu. V přízemí a v patře na vás potom čeká sbírka orientálních koberců, nábytku spadajícího do období vídeňské secese a skla pocházejícího z velké části z českých zemí.