Poslední dny na Dunaji aneb Auf Wiedersehen!

Je třeba si přiznat nepříjemnou skutečnost - mé dny ve Vídni jsou sečteny. Co jsem tedy v posledních okamžicích strávených v rakouské metropoli stihla zažít?

1. Zase muzeum, tentokrát Galerie Akademie der bildenden Künste - Nedlouho před odjezdem z Vídně jsme se vypravily do obrazárny akademie výtvarných umění. Galerie se nachází přímo v budově této vzdělávací instituce, a tudíž celá voní barvami, což navozuje příjemnou uměleckou atmosféru. Ke skvostům, které jsou zde k vidění, patří díla Tiziana, Rubense nebo Cranacha. Zlatým hřebem expozice je pak triptych zobrazující poslední soud od mistra Hieronyma Bosche. Mimo to jsme měly možnost zhlédnout krátkodobou výstavu mapující zobrazování hrůzy a děsu ve výtvarném umění. Ačkoli je galerie na vídeňské poměry dost malá, její návštěva stojí za to (už jenom proto, že čím méně času stráví člověk na výstavě, tím delší dobu pak může prosedět v kavárně).

2. Další kavárenské povalování aneb Café Museum - Po prohlídce Galerie Akademie der bildenden Künste  jsme se se spolužačkami vydaly do nedalekého podniku Café Museum. Jedná se o typickou vídeňskou kavárnu s úhlednými stolečky, šarmantními číšníky a delikátními zákusky značky Landtmann  (které jsou mimochodem k dostání i ve Sparu, a to za poloviční cenu).

3. Bio Burgkino - O posledním pondělku jsme se vypravili do biografu Burgkino, kde se hrají filmy výhradně v originálním znění (alespoň ty anglicky mluvené) a kde vládne jedinečná atmosféra. Prodávají tu jen jeden druh popcornu, zvuky jsou slyšet z jednoho sálu do druhého (jsou tu jen dva), lidé sedící na balkoně občas zakrývají svými hlavami promítačku a do zad mě studí podivná kovová konstrukce vyčuhující z prosezeného sedadla. Prostě kino jak má být (a to není myšleno ironicky!). Na Imitation Game  jsme se vydali rovnou ze zkoušky z jazykových cvičení, a to v 6ti členné sestavě, přičemž k takto vysoké návštěvnosti do značné míry přispěla přítomnost všemi milovaného Benedicta Cumberbatche (tedy na plátně, nikoli v kinosále, pochopitelně - ačkoli jedna Kazachstánka z našich kolejí potkala nedávno na Kettenbrückengasse Keiru Kneightley, takže je docela možné, že se Vídeň stane oblíbenou destinací britských herců).

4. Prima Primark - Vzhledem k tomu, že oděvní řetězec Primark  vyznačující se krásným zbožím a více než příznivými cenami (zatím) nezavítal do žádné ze zemí bývalého východního bloku, nemohly jsme jeho návštěvě odolat. V obchodě jsme strávily zhruba 2,5 hodiny, nakoupily plno oblečení a utratily mnoho eur. Navíc jsem zjistila, že mé budoucí bydliště v Haagu je vzdáleno jen 1,5 km od nejbližšího Primarku, takže nejspíš zanedlouho absolvuji druhé kolo nakupování (upřímně ovšem doufám, že zboží nevyrábějí ubozí čínští sirotci ve 12ti hodinových směnách s minimálním platem).

5. Výlet za Hranice všedních dní - Moje máma odjela na léčebný pobyt do Teplic nad Bečvou a když jsem se dozvěděla, že z Vídně vede do nedalekých Hranic na Moravě přímé vlakové spojení, neváhala jsem ani minutu a rozjela se za ní. Cesta tam byla poznamenána přítomností nepříjemně zapáchajícího bezdomovce ve vedlejším kupé, který byl naštěstí v Hodoníně vyloučen z přepravy. Cesta zpět se zase zkomplikovala 90ti minutovým zpozděním vlaku. Má krakovská spolubydlící Karolína rozhořčeně vrtěla hlavou a lamentovala, jaká to byla hrůza, že jsem musela čekat 90 minut na ne zrovna výstavním hranickém nádraží a následně se zeptala, co že to bylo za úděsný vlak: "No, polský." přiznala jsem s omluvným úsměvem ve tváři. I navzdory drobným komplikacím se jednalo o krásný výlet obohacený o návštěvu italské restaurace, lázeňské kavárny a nádherné synagogy.

6. Stovodův dům - O poslední neděli před odjezdem jsem se se svou srbskou spolužačkou Hristinou vypravila do Hundertwasserhausu. Jelikož neskonale obdivuji všechno, co je křivé a barevné, obdivuji i dílo Friedensreicha Hundertwassera (který se mimochodem původně jmenoval Stowasser, ale připadalo mu to příliš slovanské, takže si pro jistotu začal říkat Hundertwasser). Jelikož se jedná o "normální" obytný dům, není možné si jej prohlédnout zevnitř, ovšem přes ulici se nachází pasáž v hundertwasserovském stylu s mnoha krásnými obchůdky. Následně jsme zavítaly do pobočky Cupcakes Wien sídlící v budově MUMOKu a vychutnaly si ty nejlepší cupcakey v celé bývalé monarchii!

7. A zase to nádraží! - Do Brna jsem se svezla i vlakem. Je to pohodlnější, rychlejší a navíc leží vídeňské hlavní nádraží hned u mých kolejí (což je mimochodem zajímavá slovní hříčka). Bez komplikací ovšem zvládám už i dvouhodinové cesty autobusem (ačkoli při pohledu na některé korpulentní řidiče stále pociťuji nutkání dotázat se jich, zda mají v pořádku cholesterol. Zabraňuje mi v tom jedině slušné vychování a obava z možného vyloučení z přepravy).

8. Ledové království - S děvčaty jsme se zašly podívat na Wiener Eistraum, což je velikánský bruslařský areál vybudovaný před vídeňskou radnicí. Vedle obří ledové plochy jsou vybudovány malebné cestičky táhnoucí se mezi vzrostlými stromy, což působí naprosto pohádkově. Nedaleko je navíc postavena vysoká konstrukce, která zájemce vyveze vysoko nad střechu radnice. Poprvé v životě jsem litovala, že má bruslařská kariéra skončila v pouhých deseti letech, poté co jsem neustála trojitý axel prováděný v superklouzavých papučích na plovoucí podlaze a málem jsem si zlomila nos.

9. Poslední večeře - Na závěr pobytu jsme uspořádaly malý rozlučkový večírek, a to v legendárním baru Benno, kde mají k zapůjčení nespočet stolních her (přičemž jsme si žádnou nepůjčily). Cestou zpátky jsem byla v metru natolik zabrána do naší česko-slovensko-polské konverzace, že mě málem okradli nebýt pohotové reakce Jančiny sestry, která si všimla vedle stojícího kapsáře a jeho ruky šmátralky. Následně jsem přemítala, jak jsem měla zakročit:
1) Vychrlit na zloděje všechny německé nadávky, co znám (ačkoli jsem jich četbou Kleista a Schillera příliš nepochytila).
2) Vrazit zloději podpatek do nártu (z tanečních vím, že to ukrutně bolí) a našplíchat mu do obličeje pepřový sprej.
3) Zatáhnout za záchrannou brzdu a uvěznit tak zloděje v tunelu metra (ovšem nevím, jestli by vídeňští policisté považovali pokus o krádež zakládající se na jediném svědectví za pádný důvod k ochromení celé linky U6).