Vídeň známá neznámá

Většinu stěžejních vídeňských památek znám jako své boty (nebo se to aspoň naivně domnívám). V Albertině, Leopold Museu a MUMOKu jsem byla již nesčetněkrát, stejně jako v Prateru, na Mariahilfer Strasse nebo na Stephansplatzu. Proto jsem se rozhodla, že druhou polovinu svého pobytu ve Vídni zasvětím objevování zajímavých, ovšem turisty nepříliš navštěvovaných míst.

Nejprve jsem zajela do čtvrti Liesing k Wotrubakirche, kostelu vybudovaném z mohutných betonových bloků. Záhy jsem zjistila, proč se kostel i přes svůj netradiční vzhled nestal rakouskou památkou číslo 1: Abych se k němu dostala, musela jsem nejdříve absolvovat nekonečnou cestu metrem a tramvají a následně v ukrutné zimě a nepříjemném mrholení vystoupat do strmého kopce. Vzhledem k tomu, že se kostel nachází v tiché vilové čtvrti na kraji města, připadala jsem si spíše jako v lyžařském středisku po sezoně.

Dále jsem se vypravila ke Strudlhofstiege, což jsou nádherné schody opatřené fontánkou postavené ve stylu vídeňské secese. Schody jsou navíc obrostlé krásně zbarveným listím (přinejmenším na podzim, což působí nesmírně romanticky. Schody navíc hrály důležitou úlohu v knize Heimita von Doderera Die Strudlhofstiege oder Melzer und die Tiefe der Jahre. Nalezení schodů byl pro mě těžký oříšek, a proto vám jakožto potenciálním návštěvníkům poradím: schodiště se nachází na ulici Strudlhofgasse a překonává výškový rozdíl mezi Lichtenštejnským palácem a Währinger Strasse.
Nedaleko Strudlhofstiege leží Liechtensteinpark, malý, ale moc pěkný park, jemuž vévodí Lichtenštejnský palác. Na protilehlé straně se pak nachází letohrádek Neues Sommerpalais.

A aby těch schodů nebylo málo, vypravila jsem se i k Fillgraderstiege. Údajně se jedná o 4. nejkrásnější schody na světě. Nacházejí se nedaleko Mariahilfer Strasse a tvoří spojnici s touto nákupní třídou a slovutným Café Sperl. 
Pod schody se nachází prostor využívaný jakožto netradiční kavárna. Schody si pro svůj jedinečný vzhled oblíbili i filmaři (mám dojem, že si zahrály i v mém milovaném Komisaři Rexovi).


Vídeň ale není jen město kaváren, zámečků a romantických zákoutí. Vídeň má totiž i temnou minulost. Za 2. světové války vznikla po městě síť železobetonových věží (tzv. Flaktürme), které sloužily jako pozorovatelny a zároveň kryty. Takovýchto věží je po rakouské metropoli rozeseto celkem šest, přičemž dvě z nich se nachází v parku Augarten. Tam jsem se vypravila jednoho deštivého odpoledne. Nad parkem se převalovaly zlověstné mraky, nad hlavou mi kroužili krákorající havrani a ve věžích strašidelně skučel vítr. Ne všechny vídeňské věže jsou však opuštěné. Jedná z nich slouží jako depozitář muzea užitého umění a v jiné se zase nachází akvárium Haus des Meeres.

Knižní tip: Pokud se chcete o zajímavých, ale turisty opomíjených vídeňských skvostech dozvědět něco více, doporučuji knížky Unbekanntes Wien od Isabelly Ackerlové a Nur in Wien od Duncana J.D. Smithe (k dostání i v angličtině).