Silvestrovská krasojízda

Obyčejně Silvestr neslavím. Připadá mi totiž, že na tom, že jsme zase o rok starší není co oslavovat a navíc mám panickou hrůzu z rachejtlí, petard a jiných pyrotechnických vymožeností, v nichž vidím smrtící nástroj. Letošní Silvestr jsem se ovšem rozhodla strávit jinak než s vlašákem a Karlem Gottem.

Krátce po poledni posledního dne roku 2014 přijela do Vídně má kamarádka Kika, a to novým skvostem Českých drah v podobě Railjetu, na neméně skvostné hlavní nádraží (a znovu využívám příležitosti, abych apelovala na brněnské zastupitele, kteří všichni pochopitelně čtou můj blog, aby s tím brněnským nádražím urychleně něco udělali).
Nejdříve jsme se vydaly do centra města, kde byla již od brzkých odpoledních hodin zábava v plném proudu. Srdcem Vídně se totiž každoročně táhne takzvaný Silvesterpfad, tedy stezka sestávající ze stánků s občerstvením a pódií, na nichž se střídají nejrůznější kapely a DJové. Centrum města se tedy promění v jeden velký večírek, na kterém tančí děti, dospělí i důchodci. Poté, co jsme prošly celou trasu a dostatečně vymrzly, odebraly jsme se do jedné z poboček sítě kaváren Aida, kde jsme si zvedly hladinu kofeinu a sacharózy.
Poté jsme zavítaly do Haus der Musik, tedy muzea hudby, kam byl v tento den volný vstup. Zde jsme navštívily expozici věnovanou slavným skladatelům spojeným s Vídní, kde jsme se dozvěděly něco více o životě a díle Mozarta, Beethovena, Mahlera a mnoha dalších komponistů. V další části výstavy jsme si mohly poslechnout, jak zní dopravní špička na Broadwayi či jaké zvuky vydává roj meteoritů. V jedné z místností byla zřízena imitace zvuků, které slyší dítě v děloze. Upřímně řečeno nechápu, jak jsem mohla tak znepokojivé zvuky vydržet poslouchat celých devět měsíců. Největší atrakcí muzea hudby je však možnost vyzkoušet si dirigovat slavné Vídeňské filharmoniky. V jedné z místnosti se totiž nachází obrazovka, na níž se promítá orchestr hrající Na krásném modrém Dunaji či Radeckého marš. Návštěvníci si můžou stoupnout na stupínek a pomocí taktovky, která snímá pohyby rukou, dirigovat celý ansámbl. Pokud se muzikantům dirigentovo počínání nelíbí, přestanou hrát a pěkně mu to vytmaví.

Poté, co jsme se krátce občerstvily, vydaly jsme se do víru velkoměsta znovu, tentokrát v doprovodu celé hordy spolubydlících z kolejí. Ještě před půlnocí jsme se však s Kikou od skupiny oddělily, jelikož jsme považovaly za nemožné dostat se během dvaceti minut na ohňostroj do Prateru, kam chtěli jít všichni ostatní, vzhledem k tomu, že nám kvůli obrovskému množství lidí trvalo pět minut jen přejít přes Stephansplatz. S Kikou jsme se tedy odebraly na Rathausplatz, kde se konal další ohňostroj. Díky mému jedinečnému orientačnímu smyslu se nám podařilo dostavit se k radnici přesně ve 23:59 a být svědky velkolepého ohňostroje. Poté jsme se přemístily na Graben, kde se konala open air diskotéka, na níž se hrála hudba nejrůznějších žánrů (od rokenrolu přes sambu až po valčík) a které se účastnila pestrá paleta tanečníků včetně skupiny přiopilých Rusů, z nichž jeden využil lampu veřejného osvětlení jakožto striptérskou tyč, avšak nedostal se dál než k odhození beranice a rozepnutí kabátu. Vzhledem ke stále se zvyšující koncentraci úlisných slizounů jsme byly nuceny taneční parket předčasně opustit a vydat se zpět přes Herbert-von-Karajan-Platz, kde se pro změnu konalo "opern air", přičemž se na obrazovku před budovu opery promítal přímý přenos operety Netopýr.