Malé školní resumé aneb posemestrální bilance

Závěr mého pobytu ve Vídni se nezadržitelně blíží a proto mi dovolte, abych zhodnotila rozdíly mezi brněnskou a vídeňskou univerzitou.
1) Univerzitní kartička - Nevím, jak je tomu na jiných českých vysokých školách, ale u nás na Masarykově univerzitě  používáme ISIC. Na všechno. Na kopírování, tisknutí, skenování, placení obědů v menze, půjčování publikací v knihovně a na nespočet dalších úkonů. Navíc máme s ISICem nárok na spoustu všelijakých slev. Na Vídeňské univerzitě  mají nevzhledný papírový studijní průkaz, který, jak trefně poznamenala Blanka, vypadá jako legitimace do Hitlerjugend a který lze použít jen jako doklad, že jste student, a v případě, že si na ni pořídíte speciální nálepku, slouží i jako průkazka do knihovny.
2) Učebna - Filozofická fakulta MU sestává z celé řady budov (já jsem jich během pár vteřin napočítala hned devět, ovšem pravděpodobně jich bude ještě víc). Tyto budovy jsou rozesety v několika ulicích, takže jsme většinou rádi, že se nám během pětiminutových přestávek, které jsou nám k dispozici mezi jednotlivými hodinami, podaří přeběhnout z jedné budovy do druhé, natož abychom se stihli nasvačit nebo si dojít na toaletu. Učebny jsou navíc v jednotlivým budovách umístěny zcela nesystematicky. Ve Vídni panuje zcela jiná situace. Místní nederlandistika má pro sebe celou jednu část budovy. Zde se nachází pracovny vyučujících a ostatních pracovníků ústavu, knihovna, prostor pro samostudium a učebna, která je využívána výhradně místní nederlandistikou a kde se konají veškeré předměty.
3) Zkouškové období - Zatímco v Brně je zkouškové období od toho výukového zcela jasně odděleno, ve Vídni tomu tak není. Alespoň na nederlandistice je tomu tak, že výuka standardně probíhá až do konce ledna, přičemž v posledních dvou týdnech se navíc píšou písemky a konají se ústní zkoušky. Seminární práce se pak můžou odevzdávat v průběhu února, kdy se vůbec nevyučuje.
4) Samostudium - Vzdělávání na místní nederlandistice probíhá do značné míry formou samostudia. Z Brna jsem zvyklá dostávat domácí úkoly (kterých většinou nebývá zrovna poskrovnu), ovšem látka probíraná v hodinách zaujímá dominantní postavení. Ve Vídni se ovšem od studentů očekává, že většinu práce odvedou doma, přičemž v hodinách se o dané problematice už jen diskutuje. To vyžaduje na jedné straně notnou dávku sebekázně (a mnohdy i pocitu, že je vlastně k ničemu se hodin účastnit, když se na nich neprobírá nic nového), ale na druhou stranu zaručuje, že studenti vědí, o čem je řeč.