V pátek odpoledne jsem se po celém dni stráveném nad úkoly rozhodla jít si trošku provětrat hlavu. Protože jsem chtěla učinit něco pro zdraví, vypravila jsem se pěšky do knihovny pro objednanou knížku. Mimochodem, už několik týdnů se přesvědčuji, že začnu běhat. V parku u zámku Belvedere, který se nachází nedaleko mého bydliště, je moc pěkný labyrint ze živého plotu, ve kterém bych si nerušeně mohla běhat, aniž bych se musela strachovat, že mě někdo uvidí. Vždycky, když se totiž ve vytahaných teplákách a zašlé mikině s příznačným nápisem "Active" odvážím vyběhnout na ulici, zažívám podobné pocity, jako když jde někdo do protialkoholní poradny nebo do vykřičeného domu a strachuje se, aby ho neviděl nějaký známý. Naštěstí má proslulost až do Vídně nesahá, takže v tomto ohledu můžu být naprosto klidná (když tedy odhlédnu od skutečnosti, že tu neustále někoho potkávám).
Odhadem hodinová procházka se však zvrtla ve dvouhodinový pochod, který místy dokonce připomínal orientační běh (ve kterém bych nejspíš nikterak nevynikala, ani kdybych uměla rychle běhat, soudě podle toho, že můj jinak vytříbený orientační smysl naprosto zklamal). Usmyslela jsem si totiž, že nepůjdu osvědčenou trasou vedoucí přes Kärntner Strasse, Graben a Hofburg. Chodit stále po stejných cestách je přece pro amatéry. Rozhodnutí zkrátit si cestu bočními ulicemi se však ukázalo jako osudová chyba. Jak říká moje babička: "Nevadí, když je zkratka delší, hlavně, že je méně pohodlná." Naštěstí se mi podařilo se ze spleti uliček vymotat a dostat se zpět na starou známou Kärnter Strasse, abych vzápětí zabloudila podruhé a vynořila se na Graben.
Když jsem za soumraku konečně v dáli spatřila majestátní budovu národní knihovny, zaradovala jsem se. Knihovna byla předzvěstí nedaleké univerzity. Pak už stačilo jen projít parkem, ve kterém zrovna probíhala výstava vojenské techniky (rakouská armáda trpí asi pořádným nedostatkem lidí, jinak si nedokážu vysvětlit, že o ní slyším na každém kroku). Na trávníku byly umístěny vrtulníky a obrněné transportéry, které střežili drsní chlapíci vyzbrojení kalašnikovy (kalašnikovy to tedy asi nebyly, ale žádnou jinou zbraň neznám, takže se s nimi budete muset spokojit).
Nakonec se mi přece jen podařilo dostavit se do univerzitní knihovny před zavírací dobou a zapůjčit si požadovanou knihu. Zpátky jsem však pro jistotu jela metrem. Trávit v kruté zimě další dvě hodiny se mi už vážně nechtělo.
A co, respektive koho jsem na své strastiplné cestě viděla?
- holčičku pojídající zmrzlinu (dost odvážný krok v takto nehostinném počasí)
- dívku, která měla nohu v sádře a na zádech si nesla skateboard (asi se zrovna vracela z pohotovosti)
- hráče na akordeon s koňskou hlavou (nejednalo se o kentaura, jak by se možná mohlo zdát, ale o muže s maskou anglického plnokrevníka. Mimochodem, Blanka v Praze taky několikrát viděla harmonikáře s koňskou hlavou. Poprvé měl u sebe cedulku, že se snaží vydělat svou hrou na zásnubní prsten. Podruhé se honosil cedulí, že hodlá vydělat na svatební cestu. Potřetí měl u sebe opět nápis hlásající, že šetří na prsten. Nejspíš pro novou ženu. S mužem s koňskou hlavou asi není jednoduché vydržet.)
- několik lidí s papírovou taškou z obchodu Zara (buď tam zrovna mají výprodej, nebo je zkrátka strašně in mít tašku ze Zary - třeba k nám tahle móda taky časem dorazí)
- ženu převážející metrem Van Goghův obraz (předpokládám, že se jednalo o reprodukci, ačkoli nelze vyloučit ani možnost, že se jednalo o originál. Koneckonců, kterého zloděje by napadlo, že bude někdo pravého Van Gogha převážet hromadnou dopravou?)
P.S.: Pokud jsou v Brně utlačováni cyklisté, pak jsou ve Vídni utlačováni chodci. Ve Vídni je totiž neustále potřeba mít se na pozoru, protože pruhy pro cyklisty se občas nebezpečně prolínají s těmi pro pěší. Cyklisté jsou navíc dost hákliví na to, když jim někdo pochoduje v jim vymezeném pásmu. Zejména turisté přicházející z dalekých krajin jsou naprosto v šoku, když se kolem nich za urputného zvonění přeřítí nerudný cyklista, a vyděšeně poskakují ze strany na stranu domnívajíce se, že se dostali doprostřed pelotonu na Tour de France.
P.P.S.: Zmínka o mé apartní mikině s příslovečným nápisem "Active" mi připomněla tričko, které jsem kdysi nosila v hodinách tělocviku. Jednalo se o triko propagující film s Anthony Hopkinsem, jehož titul zaujímal celou zadní stranu oděvu: V zajetí rychlosti. Vzhledem k tomu, že jsem při veškerých běžeckých aktivitách končila vždy na posledním místě, jednalo se o zajímavý oxymóron. Stav mých končetin a mé duševní rozpoložení tak spíše odpovídalo snímkům V ohrožení života, Poslední bitva a V cíli čeká smrt.
středa 29. října 2014
středa 22. října 2014
U-Bahnové intermezzo
Po Vídni se pohybuji převážně metrem. Přestože jsem tu zatím jen tři týdny, začínám chytat velkoměstské manýry typu "Hele, další metro jede až za tři minuty! To je hrozný, viď? Co tady jako budu tak dlouho dělat?". Naštěstí jsou všechna nástupiště oblepena nejrůznějšími plánky, nápisy a billboardy, jejichž studováním si člověk může krátit dlouhou chvíli. Vedle sebe visí plakáty propagující jazykové kurzy, slibující zářnou budoucnost v armádě či podporující těhotné ženy v nouzi. Na druhé straně tu však lze najít i reklamy na kliniky specializované na provádění potratů (co ti Rakušáci s těmi potraty pořád mají?!).
Metro je průsečíkem všech možných typů lidí. Je v něm možné potkat roztomilá žvatlající batolata, školní výpravy halasící na celý vagon, vystylované chlapíky v upnutých sáčkách (Nebo snad sáčcích? Mám na mysli saka, ne mikrotenové sáčky. I když v těch by mohli vypadat taky zajímavě.) a potulné hudebníky, kteří se snaží z pasažérů vymámit nějaké to euro. Nejen že z preludování v metru nemají většinou ani cent, ale soudě podle otrávených výrazů většiny cestujících se jim ani nedaří je svou hrou zaujmout. Obyvatelé Vídně jsou zřejmě tak přesyceni kulturou, že je nějací amatérští fidlálisti nechávají zcela chladnými.
Na peronu vždy úzkostlivě sleduji všechny čekající a vytipovávám ty, kteří vypadají nadmíru zkroušeně (po ránu to ovšem moc nejde, to se tváří nešťastně všichni), abych je v případě nutnosti mohla zachránit před skokem pod kola přijíždějící soupravy. Dost často taky v metru potkávám své drahé krajany. Předstírajíc že jsem Rakušanka tajně odposlouchávám jejich rozhovory a bavím se tím, že se domnívají, že jim nerozumím. A propos, pořád se mě někdo ptá na cestu. Nevím, jestli je to tím, že vypadám jako pravá Vídeňačka, nebo se jenom tvářím méně zmateně než většina ostatních cizinců.
Metro je taky občas docela přeplněné. Zrovna nedávno jsem jela vagonem narvaným účastníky gastroenterologického kongresu. Následně jsem se na internetových stránkách kongresu dočetla, že se v jeho rámci pořádá soutěž o nejlepší selfie. Takhle jsem si tedy úroveň vědeckých konferencí opravdu nepředstavovala.
Z mých pozorování vyplývá, že jsou rakouští šoféři mnohem trpělivější a vstřícnější než ti čeští. Vídeňští řidiči například opakovaně upozorňují cestující, že se blíží konečná stanice, ačkoli stejné sdělení právě zaznělo z reproduktorů. Když se navíc ve vozidle vyskytne problémový pasažér, klidně ho vyzvou, aby svého chování zanechal. Zatímco brněnský šalinář by bez okolků zařval: "Keré debil furt stojí v těch dveřách?!", ten vídeňský mírumilovným hlasem pronese: "Vážení cestující, upozorňuji, že je zakázáno blokovat prostor dveří. Děkuji za pochopení a přeji příjemnou cestu."
Metro je průsečíkem všech možných typů lidí. Je v něm možné potkat roztomilá žvatlající batolata, školní výpravy halasící na celý vagon, vystylované chlapíky v upnutých sáčkách (Nebo snad sáčcích? Mám na mysli saka, ne mikrotenové sáčky. I když v těch by mohli vypadat taky zajímavě.) a potulné hudebníky, kteří se snaží z pasažérů vymámit nějaké to euro. Nejen že z preludování v metru nemají většinou ani cent, ale soudě podle otrávených výrazů většiny cestujících se jim ani nedaří je svou hrou zaujmout. Obyvatelé Vídně jsou zřejmě tak přesyceni kulturou, že je nějací amatérští fidlálisti nechávají zcela chladnými.
Na peronu vždy úzkostlivě sleduji všechny čekající a vytipovávám ty, kteří vypadají nadmíru zkroušeně (po ránu to ovšem moc nejde, to se tváří nešťastně všichni), abych je v případě nutnosti mohla zachránit před skokem pod kola přijíždějící soupravy. Dost často taky v metru potkávám své drahé krajany. Předstírajíc že jsem Rakušanka tajně odposlouchávám jejich rozhovory a bavím se tím, že se domnívají, že jim nerozumím. A propos, pořád se mě někdo ptá na cestu. Nevím, jestli je to tím, že vypadám jako pravá Vídeňačka, nebo se jenom tvářím méně zmateně než většina ostatních cizinců.
Metro je taky občas docela přeplněné. Zrovna nedávno jsem jela vagonem narvaným účastníky gastroenterologického kongresu. Následně jsem se na internetových stránkách kongresu dočetla, že se v jeho rámci pořádá soutěž o nejlepší selfie. Takhle jsem si tedy úroveň vědeckých konferencí opravdu nepředstavovala.
Z mých pozorování vyplývá, že jsou rakouští šoféři mnohem trpělivější a vstřícnější než ti čeští. Vídeňští řidiči například opakovaně upozorňují cestující, že se blíží konečná stanice, ačkoli stejné sdělení právě zaznělo z reproduktorů. Když se navíc ve vozidle vyskytne problémový pasažér, klidně ho vyzvou, aby svého chování zanechal. Zatímco brněnský šalinář by bez okolků zařval: "Keré debil furt stojí v těch dveřách?!", ten vídeňský mírumilovným hlasem pronese: "Vážení cestující, upozorňuji, že je zakázáno blokovat prostor dveří. Děkuji za pochopení a přeji příjemnou cestu."
Na tomto místě bych se s vámi též ráda podělila o významný vědecký objev. Stanice Karlsplatz (kterou důvěrně nazývám "Karlák") je totiž černá díra. Vždy, když zde mám přestoupit, zabloudím a nejsem schopná najít správné nástupiště. Zajímavé je, že k tomuto jevu dochází vždy jen při jízdě směrem z centra. Někdo by měl tento fenomén prozkoumat, uspořádat o něm konferenci a vyhlásit soutěž o nejlepší selfie.
Mimochodem, mami, jezdit do divadla tramvají (byť se jí říká "šalina"), je hrozně out. Hráči vídeňské opery jezdí do práce zásadně na Segwayi.
Mimochodem, mami, jezdit do divadla tramvají (byť se jí říká "šalina"), je hrozně out. Hráči vídeňské opery jezdí do práce zásadně na Segwayi.
středa 15. října 2014
Škola volá! (koneckonců proto jsem tady)
Uplynulé dva týdny jsem si vyhradila na průzkum předmětů, abych zjistila, které z nich budu absolvovat, a které vyřadím. Po dlouhých úvahách prošly výběrem tyto předměty:
Schilderijen vertellen (Obrazy vypráví): Předmět o nizozemském výtvarném umění 17. století vyučovaný superženou, která svým vzezřením připomíná profesorku Trelawneyovou a chováním zase profesorku McGonagallovou. Žije a pracuje v Utrechtu, ale týden co týden lítá učit do Vídně. Domnívám se, že vlastní obraceč času, jinak si nedokážu vysvětlit, jak to může všechno stihnout a mít stále dostatek energie, aby nás dokázala nadchnout pro Rembrandta, Vermeera a Franse Halse (mimochodem, víte, že se na internetu dají koupit repliky obraceče času ve formě náhrdelníků či náušnic?)
Tekstcompetentie en communicatie (Textová kompetence a komunikace): Jazyková cvičení zaměřená na písemný projev. V souvislosti s tímto předmětem mě nenapadá nic vtipného, zajímavého ani bizarního, co by stálo za zmínku, takže raději plynule přejdu k dalšímu bodu.
Taalverwerving III (Jazyková cvičení 3): Klasická jazyková cvičení, tedy čtení, psaní, poslech a konverzace. Do této hodiny stejně jako do Tekstcompetentie en communicatie chodím se svou slovenskou kolegyní Veronikou. Vzhledem k tomu, že její příjmení začíná na H., stejně jako to moje, jsme v seznamu vyučujících hned za sebou. Pro vyučující jazykových cvičení jsme tedy "Veronika H. I." (čti: první) a "Veronika H. II." (čti: druhá).
Afrikaans (Afrikánština): Jazyk nebezpečně podobný nizozemštině, který nás vyučuje sympatická postarší Afrikánka. Pokud se někomu opravdu pletou jazyky, pak je to ona. Kromě afrikánštiny mluví i anglicky, německy a nizozemsky a tyto jazyky střídá dle libosti, viz slovní spojení "een samenvatting of typical Fehler", "Maan has another Bedeutung." nebo "This is Ausnahme". Na první hodině nám pouštěla z ohrané kazety kýčovité video oslavující krásy Jihoafrické republiky. Nechyběli lvi a žirafy skotačící v uhrančivé krajině, romantický piknik na útesu a tančící domorodci, to vše v záři zapadajícího slunce.
Joodse literatuur - eerste en tweede generatie (Židovská literatura - první a druhá generace): Předmět věnovaný nizozemsky psané židovské literatuře. Zpočátku se tento předmět zdál být v porovnání s těmi ostatními jako procházka růžovým sadem (Původně jsem napsala "procházka růžovou zahradou". Asi bych se neměla tolik dívat na televizi.). Stačí přečíst jednu knížku, připravit o ní prezentaci a napsat práci. Trošku nám ovšem ztuhnul úsměv na rtech, když jsme se dozvěděli, že práce má mít rozsah 10-12 stran. A to se nejedná zdaleka o jedinou práci, kterou musíme za tento semestr zplodit.
Všechny hodiny probíhají v hlavní budově vídeňské univerzity v jedné jediné učebně, která leží přímo v srdci tamní sekce nederlandistiky. Avšak abych se do ní dostala, musím každé ráno projít špalírem promotérů nabízejících všechno možné: bankovními konty a limonádami počínaje, diáři a tampony konče. Jak kdosi správně poznamenal, stačí párkrát obejít univerzitu a člověk ani nemusí chodit nakupovat.
Hlavní univerzitní budova je bludiště plné chodeb, schodišť, výtahů a dvoran. Hlavní nádvoří je lemováno sloupy, bustami a pamětními deskami a v současné době se na něm nachází bar s plátěnými lehátky a antikvariát pod širým nebem. Naše křídlo budovy ovšem zrovna prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Než se mi podaří dostat se do učebny, musím projít zvířeným prachem ze stavební suti a podlézt pásmo žebříků a lešení a doufat přitom, že mi na hlavě nepřistane bruska nebo šroubovák. Většina hodin je navíc doprovázena symfonií skládající se z bušení kladiva, kvílení vrtačky, klokotání míchačky a pokřikování východoevropských dělníků.
Měla jsem za to, že je vídeňská nederlandistika obří instituce, kde studuje přinejmenším stovka lidí, ovšem jak se zdá, mýlila jsem se. Na všech hodinách totiž my, výměnní studenti, tvoříme většinu osazenstva. K této bilanci značně přispívá "poznaňská delegace" neboli čtyři studenti z Poznaně (tedy, abych byla genderově korektní, tři studentky a jeden student), kteří se od sebe nehnou ani na krok a veškeré předměty absolvují bok po boku.
Vídeňská nederlandistika disponuje vlastní knihovnou nevelkého rozsahu, prosklenou kukaní určenou pro samostudium, podobiznou belgického a nizozemského královského páru a velmi výkonnou kopírkou, která bude, jak se zdá, naším věrným společníkem po celý semestr. Hned třetí den se mi ji podařilo vyřadit z provozu, jelikož se v ní z neznámého důvodu vzpříčily papíry a nešly vytáhnout ani jednou stranou. Naštěstí je ústav kromě kopírky vybaven i velmi milou paní sekretářkou, která je schopná okamžitě vyřešit jakýkoli problém.
Technická poznámka: Kontrola pravopisu se mi neustále snaží slovo "nederlandistika" přepsat na "antifederalistka". Vím, že většina smrtelníků slovo "nederlandistika" nejspíš příliš často nepoužívá, ale snažit se ji nahradit "antifederalistkou" mi připadá poněkud nepatřičné. Ruku na srdce, kdo z vás to slovo kdy napsal?
Schilderijen vertellen (Obrazy vypráví): Předmět o nizozemském výtvarném umění 17. století vyučovaný superženou, která svým vzezřením připomíná profesorku Trelawneyovou a chováním zase profesorku McGonagallovou. Žije a pracuje v Utrechtu, ale týden co týden lítá učit do Vídně. Domnívám se, že vlastní obraceč času, jinak si nedokážu vysvětlit, jak to může všechno stihnout a mít stále dostatek energie, aby nás dokázala nadchnout pro Rembrandta, Vermeera a Franse Halse (mimochodem, víte, že se na internetu dají koupit repliky obraceče času ve formě náhrdelníků či náušnic?)
Tekstcompetentie en communicatie (Textová kompetence a komunikace): Jazyková cvičení zaměřená na písemný projev. V souvislosti s tímto předmětem mě nenapadá nic vtipného, zajímavého ani bizarního, co by stálo za zmínku, takže raději plynule přejdu k dalšímu bodu.
Taalverwerving III (Jazyková cvičení 3): Klasická jazyková cvičení, tedy čtení, psaní, poslech a konverzace. Do této hodiny stejně jako do Tekstcompetentie en communicatie chodím se svou slovenskou kolegyní Veronikou. Vzhledem k tomu, že její příjmení začíná na H., stejně jako to moje, jsme v seznamu vyučujících hned za sebou. Pro vyučující jazykových cvičení jsme tedy "Veronika H. I." (čti: první) a "Veronika H. II." (čti: druhá).
Afrikaans (Afrikánština): Jazyk nebezpečně podobný nizozemštině, který nás vyučuje sympatická postarší Afrikánka. Pokud se někomu opravdu pletou jazyky, pak je to ona. Kromě afrikánštiny mluví i anglicky, německy a nizozemsky a tyto jazyky střídá dle libosti, viz slovní spojení "een samenvatting of typical Fehler", "Maan has another Bedeutung." nebo "This is Ausnahme". Na první hodině nám pouštěla z ohrané kazety kýčovité video oslavující krásy Jihoafrické republiky. Nechyběli lvi a žirafy skotačící v uhrančivé krajině, romantický piknik na útesu a tančící domorodci, to vše v záři zapadajícího slunce.
Joodse literatuur - eerste en tweede generatie (Židovská literatura - první a druhá generace): Předmět věnovaný nizozemsky psané židovské literatuře. Zpočátku se tento předmět zdál být v porovnání s těmi ostatními jako procházka růžovým sadem (Původně jsem napsala "procházka růžovou zahradou". Asi bych se neměla tolik dívat na televizi.). Stačí přečíst jednu knížku, připravit o ní prezentaci a napsat práci. Trošku nám ovšem ztuhnul úsměv na rtech, když jsme se dozvěděli, že práce má mít rozsah 10-12 stran. A to se nejedná zdaleka o jedinou práci, kterou musíme za tento semestr zplodit.
Všechny hodiny probíhají v hlavní budově vídeňské univerzity v jedné jediné učebně, která leží přímo v srdci tamní sekce nederlandistiky. Avšak abych se do ní dostala, musím každé ráno projít špalírem promotérů nabízejících všechno možné: bankovními konty a limonádami počínaje, diáři a tampony konče. Jak kdosi správně poznamenal, stačí párkrát obejít univerzitu a člověk ani nemusí chodit nakupovat.
Hlavní univerzitní budova je bludiště plné chodeb, schodišť, výtahů a dvoran. Hlavní nádvoří je lemováno sloupy, bustami a pamětními deskami a v současné době se na něm nachází bar s plátěnými lehátky a antikvariát pod širým nebem. Naše křídlo budovy ovšem zrovna prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Než se mi podaří dostat se do učebny, musím projít zvířeným prachem ze stavební suti a podlézt pásmo žebříků a lešení a doufat přitom, že mi na hlavě nepřistane bruska nebo šroubovák. Většina hodin je navíc doprovázena symfonií skládající se z bušení kladiva, kvílení vrtačky, klokotání míchačky a pokřikování východoevropských dělníků.
Měla jsem za to, že je vídeňská nederlandistika obří instituce, kde studuje přinejmenším stovka lidí, ovšem jak se zdá, mýlila jsem se. Na všech hodinách totiž my, výměnní studenti, tvoříme většinu osazenstva. K této bilanci značně přispívá "poznaňská delegace" neboli čtyři studenti z Poznaně (tedy, abych byla genderově korektní, tři studentky a jeden student), kteří se od sebe nehnou ani na krok a veškeré předměty absolvují bok po boku.
Vídeňská nederlandistika disponuje vlastní knihovnou nevelkého rozsahu, prosklenou kukaní určenou pro samostudium, podobiznou belgického a nizozemského královského páru a velmi výkonnou kopírkou, která bude, jak se zdá, naším věrným společníkem po celý semestr. Hned třetí den se mi ji podařilo vyřadit z provozu, jelikož se v ní z neznámého důvodu vzpříčily papíry a nešly vytáhnout ani jednou stranou. Naštěstí je ústav kromě kopírky vybaven i velmi milou paní sekretářkou, která je schopná okamžitě vyřešit jakýkoli problém.
Technická poznámka: Kontrola pravopisu se mi neustále snaží slovo "nederlandistika" přepsat na "antifederalistka". Vím, že většina smrtelníků slovo "nederlandistika" nejspíš příliš často nepoužívá, ale snažit se ji nahradit "antifederalistkou" mi připadá poněkud nepatřičné. Ruku na srdce, kdo z vás to slovo kdy napsal?
neděle 12. října 2014
Brněnské zastavení
Tak jsem se po týdnu stráveném ve Vídni vypravila do Brna (v průběhu cesty trabantisté konečně dorazili na Střelkový mys), abych a) navštívila své početné příbuzenstvo, b) shromáždila či nakoupila věci, které mi chybí ve Vídni, c) vyřídila nejrůznější formality, d) šla volit, e) zúčastnila se jediné hodiny, kterou mám zapsanou v Brně, f) doplnila řádnou domácí stravou zásoby tuku.
A jaké zajímavé poznatky či zážitky jsem si z Brna odnesla?
1. Maminkovskému a babičkovskému kuchařskému umění se nic nevyrovná. Minulý týden jsem jedla tři dny za sebou těstoviny. Před nedávnem jsem z těstovin přešla na rýži, ovšem ve stejně ubohém provedení. Naše neútulná kolejní kuchyně s absencí pořádného vybavení mi zkrátka neposkytuje dostatek motivace k usilování o vyšší gastronomii.
2. Po dlouhé době jsem se dívala na televizi. Byla jsem tak svědkem toho, jak primácký reportér Janotka volí v přímém přenosu. Po sérii fyzikálních pokusů prováděných moderátory Novy se jednalo o příjemnou změnu.
3. Zjistila jsem, kde se nachází Chvojenec. Kdybyste to náhodou nevěděli, leží hned vedle Vysokého Chvojna.
4. Učinila jsem vskutku šokující zjištění: slovo "ližiny" se píše s měkkým "i" po "l" (i po "ž", ale to asi nikoho nepřekvapí). Ližiny totiž nemají nic společného s lyžemi, nýbrž s líhou, což je stručně řečeno "něco, na čem leží něco jiného". Jedná se tedy o příklad tzv. falešné etymologie. Více se o tomto zajímavém jevu můžete dočíst v Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český AV ČR. A už končím s tímto nanejvýš otravným lingvistickým okénkem.
Nutno podotknout, že jsem byla opravdu šťastná, když jsem usedla do autobusu směr Vídeň. Cestou z domu ke Grandu jsem totiž potkala řadu podivných bytostí. V tramvaji (nazývané v našich končinách "šalina") stál pán, který se dožadoval, aby si paní sedící na sedadle naproti šla sednout na volné místo vedle mě, aby si na její místo mohl sednout on, protože má nemocnou nohu. Paní však opáčila, že nechápe, proč by se ona měla někam přesunovat a ať si jde vedle mě sednout on. Pán ale namítnul, že si vedle mě v žádném případě nemůže sednout, protože nevěří lidem. To si jako myslel, že mu chci useknout hlavu? Ale prosím vás, takové věci v tramvaji zásadně nedělám...
To byl ale jen začátek. Sotva jsem vystoupila z tramvaje (pardon, ze šaliny), narazila jsem na pobudu, který se zaujetím pozoroval, jak za sebou ověnčená taškami a kabelkami vleču kufr a křičel za mnou: "Táhni, jen táhni!". A tak jsem táhla.
A jaké zajímavé poznatky či zážitky jsem si z Brna odnesla?
1. Maminkovskému a babičkovskému kuchařskému umění se nic nevyrovná. Minulý týden jsem jedla tři dny za sebou těstoviny. Před nedávnem jsem z těstovin přešla na rýži, ovšem ve stejně ubohém provedení. Naše neútulná kolejní kuchyně s absencí pořádného vybavení mi zkrátka neposkytuje dostatek motivace k usilování o vyšší gastronomii.
2. Po dlouhé době jsem se dívala na televizi. Byla jsem tak svědkem toho, jak primácký reportér Janotka volí v přímém přenosu. Po sérii fyzikálních pokusů prováděných moderátory Novy se jednalo o příjemnou změnu.
3. Zjistila jsem, kde se nachází Chvojenec. Kdybyste to náhodou nevěděli, leží hned vedle Vysokého Chvojna.
4. Učinila jsem vskutku šokující zjištění: slovo "ližiny" se píše s měkkým "i" po "l" (i po "ž", ale to asi nikoho nepřekvapí). Ližiny totiž nemají nic společného s lyžemi, nýbrž s líhou, což je stručně řečeno "něco, na čem leží něco jiného". Jedná se tedy o příklad tzv. falešné etymologie. Více se o tomto zajímavém jevu můžete dočíst v Internetové jazykové příručce Ústavu pro jazyk český AV ČR. A už končím s tímto nanejvýš otravným lingvistickým okénkem.
Nutno podotknout, že jsem byla opravdu šťastná, když jsem usedla do autobusu směr Vídeň. Cestou z domu ke Grandu jsem totiž potkala řadu podivných bytostí. V tramvaji (nazývané v našich končinách "šalina") stál pán, který se dožadoval, aby si paní sedící na sedadle naproti šla sednout na volné místo vedle mě, aby si na její místo mohl sednout on, protože má nemocnou nohu. Paní však opáčila, že nechápe, proč by se ona měla někam přesunovat a ať si jde vedle mě sednout on. Pán ale namítnul, že si vedle mě v žádném případě nemůže sednout, protože nevěří lidem. To si jako myslel, že mu chci useknout hlavu? Ale prosím vás, takové věci v tramvaji zásadně nedělám...
To byl ale jen začátek. Sotva jsem vystoupila z tramvaje (pardon, ze šaliny), narazila jsem na pobudu, který se zaujetím pozoroval, jak za sebou ověnčená taškami a kabelkami vleču kufr a křičel za mnou: "Táhni, jen táhni!". A tak jsem táhla.
úterý 7. října 2014
Vídeňský Babylon
Během svého pobytu ve Vídni zažívám absolutní zmatení jazyků. S některými lidmi mluvím německy, s jinými nizozemsky a s dalšími zase anglicky. Neustále tedy musím přeskakovat z jednoho jazyka do druhého, případně do třetího a provádět tedy tzv. code-switching, abych použila lingvistickou terminologii. Samozřejmě se to ne vždy povede a tak občas začnu s někým mluvit jazykem, který vůbec neovládá, případě v půlce věty plynule přejdu z jednoho jazyka do druhého.
Zmatek v mé hlavě ilustruje i následující reálná situace: Moje polská spolubydlící Karolína je trošku nešťastná, protože tady skoro nikoho nezná, a tak jsem jí slíbila, že ji seznámím s mou CEEPUSáckou kolegyní Paulinou, která je taky z Polska. Dala jsem proto Karolině Paulinin facebookový kontakt a s vážnou tváří jsem ji upozornila: "Ale napiš jí anglicky, ona německy neumí."
A to mě zítra čeká první lekce afrikánštiny...
Další lingvistické okénko (omlouvám se všem, které to neustále poučování už nebaví): Afrikánština není žádný domorodý jazyk, kterým se dorozumívají černoši v pralese. Jedná se o germánský jazyk spřízněný s nizozemštinou, kterým se mluví v Jižní Africe.
Zmatek v mé hlavě ilustruje i následující reálná situace: Moje polská spolubydlící Karolína je trošku nešťastná, protože tady skoro nikoho nezná, a tak jsem jí slíbila, že ji seznámím s mou CEEPUSáckou kolegyní Paulinou, která je taky z Polska. Dala jsem proto Karolině Paulinin facebookový kontakt a s vážnou tváří jsem ji upozornila: "Ale napiš jí anglicky, ona německy neumí."
A to mě zítra čeká první lekce afrikánštiny...
Další lingvistické okénko (omlouvám se všem, které to neustále poučování už nebaví): Afrikánština není žádný domorodý jazyk, kterým se dorozumívají černoši v pralese. Jedná se o germánský jazyk spřízněný s nizozemštinou, kterým se mluví v Jižní Africe.
Co se stalo po víkendu...
Děkuji váženému Herr Gottovi, že osvítil velectěnou k. u. k. úřednici! Nenechala mě vyhostit, neposlala mě do pracovního tábora, neudělila mi pokutu, vlastně mi kromě "Guten Morgen", "Ausweis, bitte" a "Auf Wiedersehen" neřekla vůbec nic. Byla jsem tak nadšená, že ze mě rázem spadla veškerá únava. Musela jsem totiž vstávat už v šest hodin, abych stihla splnit veškeré pracovní povinnosti a na úřadě být ještě s předstihem.
Konečně mám spolubydlící! Jmenuje se Karolína, je z Polska (z čehož mám ohromnou radost - od letošního léta, kdy jsem se v Belgii spřátelila se spoustou Poláků, k nim cítím zvláštní náklonnost - ostatně, pokud jsou Slováci naši bratři, pak jsou Poláci naši bratranci), studuje ekonomii a přivezla si s sebou rodiče a plno věcí.
V pondělí se u nás na kolejích konala informační schůzka pro nové obyvatele. Následuje shrnutí nejdůležitějších poznatků:
1. Nesmíme vycházet s dýmícími hrnci z kuchyně, protože se může spustit požární alarm a museli bychom platit tučnou pokutu (toto sdělení mě náležitě vyděsilo).
2. Máme zakázáno ve večerních a nočních hodinách a v průběhu celého víkendu zvonit na byt pana správce (výjimku tvoří extrémní situace jako je například požární poplach).
3. Pokud budeme mít pánskou/dámskou návštěvu (záleží na pohlaví a sexuální orientaci), nesmíme pro vytvoření intimní atmosféry zakrývat rozsvícenou lampičku, neboť hrozí, že se seškvaří. Podotýkám, že nový exemplář stojí kolem 60 eur.
Po skončení formální části večera jsme se přesunuli do baru, kde dal pan správce každému zdarma nápoj dle vlastního výběru. Kromě Íránce Aliho, který studuje telekomunikační technologie, bydlí v protějším pokoji, připadá mu naprosto úžasné, že většina Čechů jsou ateisti a většinu dne tráví v kuchyni, protože pořád něco vaří, jsem se seznámila se spoustou dalších lidí. S Litevcem, který pochází z Vilniusu, studuje historii a mluví jako robot. S Íránkou, která už devět let žije v Rakousku a studuje ekonomii. S Rakušanem, který studuje něco technického a je "speakerem" našich kolejí. S Čechem, který mi prozradil, že na našich kolejích bydlí plno našich krajanů. S Rakušankou, která na mě začala mluvit šíleným dialektem a informovala mě o tom, že byla v létě v Praze a hrozně jí chutnal trdelník...
Konečně mám spolubydlící! Jmenuje se Karolína, je z Polska (z čehož mám ohromnou radost - od letošního léta, kdy jsem se v Belgii spřátelila se spoustou Poláků, k nim cítím zvláštní náklonnost - ostatně, pokud jsou Slováci naši bratři, pak jsou Poláci naši bratranci), studuje ekonomii a přivezla si s sebou rodiče a plno věcí.
V pondělí se u nás na kolejích konala informační schůzka pro nové obyvatele. Následuje shrnutí nejdůležitějších poznatků:
1. Nesmíme vycházet s dýmícími hrnci z kuchyně, protože se může spustit požární alarm a museli bychom platit tučnou pokutu (toto sdělení mě náležitě vyděsilo).
2. Máme zakázáno ve večerních a nočních hodinách a v průběhu celého víkendu zvonit na byt pana správce (výjimku tvoří extrémní situace jako je například požární poplach).
3. Pokud budeme mít pánskou/dámskou návštěvu (záleží na pohlaví a sexuální orientaci), nesmíme pro vytvoření intimní atmosféry zakrývat rozsvícenou lampičku, neboť hrozí, že se seškvaří. Podotýkám, že nový exemplář stojí kolem 60 eur.
Po skončení formální části večera jsme se přesunuli do baru, kde dal pan správce každému zdarma nápoj dle vlastního výběru. Kromě Íránce Aliho, který studuje telekomunikační technologie, bydlí v protějším pokoji, připadá mu naprosto úžasné, že většina Čechů jsou ateisti a většinu dne tráví v kuchyni, protože pořád něco vaří, jsem se seznámila se spoustou dalších lidí. S Litevcem, který pochází z Vilniusu, studuje historii a mluví jako robot. S Íránkou, která už devět let žije v Rakousku a studuje ekonomii. S Rakušanem, který studuje něco technického a je "speakerem" našich kolejí. S Čechem, který mi prozradil, že na našich kolejích bydlí plno našich krajanů. S Rakušankou, která na mě začala mluvit šíleným dialektem a informovala mě o tom, že byla v létě v Praze a hrozně jí chutnal trdelník...
neděle 5. října 2014
Dlouhá noc
Po třech dnech vyčerpávajících úředních starostí (které v mém případě bohužel ještě neskončily) nám začaly víkendové radosti.
Vzhledem k tomu, že do muzea v kavárně Demel vedla nekonečná, stále se prodlužující fronta (pokud se tedy vůbec může prodlužovat něco, co je nekonečné) a do muzea kávy a čokolády to bylo daleko, rozhodly jsme se absolvovat jízdu okružní historickou tramvají. Poté, co jsme projely kolečko po Ringstrasse, odebraly jsme se do budovy Wiener Secession (pokud jste v dětství tak jako já milovali Komisaře Rexe, vězte, že se jedná o tu bílou stavbu se zlatou koulí na střeše, která je k vidění v úvodní znělce). Největším lákadlem této galerie je slavná malba Beethovenův vlys (Beethovenfries) od Gustava Klimta.
V sobotu večer jsem se se svou olomouckou kolegyní Blankou vypravila na muzejní noc. Vídeňská Lange Nacht der Museen (viz poznámka) je obrovskou akcí, do níž se zapojilo přesně 122 muzeí a galerií. Jedná se jak o osvědčené kulturní destinace jako je Albertina nebo Kunsthistorisches Museum, tak o muzea podivná, výstřední až nenormální. Najdete tu muzeum vytápění, zubního lékařství, klaunství a cirkusáctví, expozici sad pro kouzelníky a těžítek ve tvaru sněhové koule. Žebříčku úchylností vévodí muzeum antikoncepce a potratů.
My s Blankou jsme se však rozhodly pro poněkud konzervativnější kulturní instituce. Nejdříve jsme zavítaly do muzea filmu. To není koncipováno jako klasická expozice, nýbrž jako kinosál, v němž se návštěvníci můžou formou filmových představení dozvědět něco o historii filmu. My jsme zhlédli zhruba dvacetiminutový průřez dějinami animovaného filmu.
Pak jsme se vydaly do majestátní budovy národní knihovny, kde se nachází expozice papyru (lingvistické okénko: dle internetové příručky Ústavu pro jazyk český je možné používat i tvar "papyrusu"). Následně jsme se vydaly do honosné barokní síně Prunksaal, která nás oslnila zdobenými policemi plnými knih, které sahaly až ke stropu. Myslím, že by Ikea měla rozšířit svůj sortiment a uvést na trh pojízdné schůdky ke knihovnám. Jsou vážně super.
Vzhledem k tomu, že do muzea v kavárně Demel vedla nekonečná, stále se prodlužující fronta (pokud se tedy vůbec může prodlužovat něco, co je nekonečné) a do muzea kávy a čokolády to bylo daleko, rozhodly jsme se absolvovat jízdu okružní historickou tramvají. Poté, co jsme projely kolečko po Ringstrasse, odebraly jsme se do budovy Wiener Secession (pokud jste v dětství tak jako já milovali Komisaře Rexe, vězte, že se jedná o tu bílou stavbu se zlatou koulí na střeše, která je k vidění v úvodní znělce). Největším lákadlem této galerie je slavná malba Beethovenův vlys (Beethovenfries) od Gustava Klimta.
Poznámka: Učinila jsem zajímavý filologický objev. Všimla jsem si totiž, že příbuznost slov "noc" a "moc" v češtině koresponduje s příbuzností týchž slov v němčině, tedy "Nacht" a "Macht". A tak se ptám: Je mezí nocí a mocí nějaká souvislost? Jedná se o náhodu, nebo je za tím něco víc? A co na to Jan Tleskač?
První krize, první párty
V pátek jsem musela absolvovat další kolo byrokratického maratonu. Připadá mi naprosto fascinující, že vždycky když mám dojem, že už mám všechno za sebou a nemůže mě nic překvapit, vynoří se zcela nečekaně nový problém. Zatím nejtíživější situace nastala v pátek odpoledne. Na stránkách kanceláře pro zahraniční studenty jsem zjistila, že městský úřad, na kterém se musím přihlásit k pobytu, má úřední hodiny až do 15:30. Zhruba v 13:45 jsem se tedy dostavila na příslušné oddělení, kde však k mému velkému údivu nebyla ani noha. Následně mi jeden ze zaměstnanců oznámil, že úřední hodiny sice končí až v 15:30, ovšem kontaktní hodiny jsou jen do 13:00. Nezbylo mi tedy nic jiného než otráveně odejít. Problém spočívá v tom, že se musíme nahlásit během tří dnů poté, co se ve Vídni ubytujeme. Vzhledem k tomu, že jsem přijela ve středu, obávám se, že pokud půjdu na úřad až v pondělí, bude to tak trochu jako "hořčice po jídle", jak se říká v Nizozemsku. Ihned jsem si začala pročítat patřičný zákon, ovšem nikde jsem se nedozvěděla, zda se do oněch tří dnů počítá i den příjezdu a víkend. Upadla jsem do hluboké deprese, přičemž jsem si představovala, co všechno se může stát, pokud úředníci naznají, že jsem přihlašovací lístek skutečně přinesla pozdě:
1. Vyhostí mě a zakážou mi na doživotí vstoupit na území Rakouska.
2. Pouze mě vyhostí.
3. Pošlou mě do pracovního tábora v Alpách.
4. Dostanu pokutu ve výší 700 eur.
5. Dostanu nižší pokutu.
6. Nestane se vůbec nic.
V současné chvíli není možné předvídat, jak se situace vyvine. O průběhu jednání vás každopádně budu informovat. V případně hrozícího trestu jsem připravena se rozbrečet!
Po neúspěšné návštěvě městského úřadu jsem se vydala do místního obchodu se zbraněmi, abych si zde pořídila pepřový sprej (na úchyly, nikoli na úředníky, pozn. red.). Mezi všemi těmi puškami a projektily jsem se cítila poněkud nepatřičně, ovšem dostala jsem to, pro co jsem přišla. Prodavač s drsným zjevem Sylvestera Stallona mi prodal malý pepřový sprej, který je však podle jeho slov velmi účinný. Vzápětí jsem se na obalu dočetla, že se smí používat pouze k zahánění agresivních zvířat. Představovala jsem si, jak omylem oslepím nějakého chudáka a budu pak na policii vysvětlovat (ještě ke všemu s pozdě odevzdaným přihlašovacím lístkem), že jsem si myslela, že mě chce napadnout rozzuřený medvěd.
Pokud jsme si myslely, že nemůže existovat horší večírek než sešlost nizozemských gerontů, strašlivě jsme se zmýlily. Odvážily jsme se totiž vypravit se na erasmáckou welcome party, která se konala v majestátním paláci v centru města. Kamenné schodiště, starobylé sloupy, mramorová podlaha, růžové podsvícení a dunění z vedlejšího sálu dokreslovaly tajuplnou atmosféru, která měla být příslibem nevšedního večírku (a mimochodem mi nepříjemně připomínala Kubrickův film Eyes Wide Shut). Bohužel se však ukázalo, že na to, jak byla párty drahá, nestála absolutně za nic.
Naštěstí jsem ten den prožila i několik pěkných okamžiků. Například jsem zjistila, že je svět ještě menší, než jsem si myslela. To když jsem před univerzitou potkala naši doktorandku Adélu, která tu bude dva měsíce konzultovat svou práci, a v McCafé Rakušanku Nadine, se kterou jsem se seznámila letos v létě v Belgii (ano, já vím, jít ve Vídni do McCafé je gastronomické barbarství, ale měli tam cookie jen za jedno euro).
V pátek jsme taky měli na nederlandistice informační schůzku, kde nám neřekli nic podstatného, snad jen to, že to nemáme se školou moc přehánět, abychom si co nejvíc užili Vídeň. Následně jsem si spravila pošramocenou kavárenskou reputaci návštěvou podniku Oberlaa nedaleko Kärntner Strasse, kam vždycky chodívám s mámou.
P.S.: Vídeňští policisté jsou moc milí a ochotní. Cestou na erasmáckou párty mě totiž poněkud zradil můj vytříbený orientační smysl (kteří někteří zcela nepochopitelně zpochybňují) a nemohla jsem najít budovu, ve které se měl večírek konat. Celkem třikrát jsem prošla ulicí, na které se měl palác nacházet, ovšem nikdy se mi ho nepodařilo najít. Nakonec jsem požádala o pomoc policistu, který zrovna nastavoval semafory, a ten mi na svém telefonu pohotově vyhledal, kde se palác nachází. Ano, bylo to na té ulici, kterou jsem předtím již tolikrát prošla...
1. Vyhostí mě a zakážou mi na doživotí vstoupit na území Rakouska.
2. Pouze mě vyhostí.
3. Pošlou mě do pracovního tábora v Alpách.
4. Dostanu pokutu ve výší 700 eur.
5. Dostanu nižší pokutu.
6. Nestane se vůbec nic.
V současné chvíli není možné předvídat, jak se situace vyvine. O průběhu jednání vás každopádně budu informovat. V případně hrozícího trestu jsem připravena se rozbrečet!
Po neúspěšné návštěvě městského úřadu jsem se vydala do místního obchodu se zbraněmi, abych si zde pořídila pepřový sprej (na úchyly, nikoli na úředníky, pozn. red.). Mezi všemi těmi puškami a projektily jsem se cítila poněkud nepatřičně, ovšem dostala jsem to, pro co jsem přišla. Prodavač s drsným zjevem Sylvestera Stallona mi prodal malý pepřový sprej, který je však podle jeho slov velmi účinný. Vzápětí jsem se na obalu dočetla, že se smí používat pouze k zahánění agresivních zvířat. Představovala jsem si, jak omylem oslepím nějakého chudáka a budu pak na policii vysvětlovat (ještě ke všemu s pozdě odevzdaným přihlašovacím lístkem), že jsem si myslela, že mě chce napadnout rozzuřený medvěd.
Pokud jsme si myslely, že nemůže existovat horší večírek než sešlost nizozemských gerontů, strašlivě jsme se zmýlily. Odvážily jsme se totiž vypravit se na erasmáckou welcome party, která se konala v majestátním paláci v centru města. Kamenné schodiště, starobylé sloupy, mramorová podlaha, růžové podsvícení a dunění z vedlejšího sálu dokreslovaly tajuplnou atmosféru, která měla být příslibem nevšedního večírku (a mimochodem mi nepříjemně připomínala Kubrickův film Eyes Wide Shut). Bohužel se však ukázalo, že na to, jak byla párty drahá, nestála absolutně za nic.
Naštěstí jsem ten den prožila i několik pěkných okamžiků. Například jsem zjistila, že je svět ještě menší, než jsem si myslela. To když jsem před univerzitou potkala naši doktorandku Adélu, která tu bude dva měsíce konzultovat svou práci, a v McCafé Rakušanku Nadine, se kterou jsem se seznámila letos v létě v Belgii (ano, já vím, jít ve Vídni do McCafé je gastronomické barbarství, ale měli tam cookie jen za jedno euro).
V pátek jsme taky měli na nederlandistice informační schůzku, kde nám neřekli nic podstatného, snad jen to, že to nemáme se školou moc přehánět, abychom si co nejvíc užili Vídeň. Následně jsem si spravila pošramocenou kavárenskou reputaci návštěvou podniku Oberlaa nedaleko Kärntner Strasse, kam vždycky chodívám s mámou.
P.S.: Vídeňští policisté jsou moc milí a ochotní. Cestou na erasmáckou párty mě totiž poněkud zradil můj vytříbený orientační smysl (kteří někteří zcela nepochopitelně zpochybňují) a nemohla jsem najít budovu, ve které se měl večírek konat. Celkem třikrát jsem prošla ulicí, na které se měl palác nacházet, ovšem nikdy se mi ho nepodařilo najít. Nakonec jsem požádala o pomoc policistu, který zrovna nastavoval semafory, a ten mi na svém telefonu pohotově vyhledal, kde se palác nachází. Ano, bylo to na té ulici, kterou jsem předtím již tolikrát prošla...
čtvrtek 2. října 2014
Ať žije byrokracie!
Sotva jsem dnes ráno vstala, vypuknul byrokratický maraton. Nejdřív jsem se odebrala do kanceláře pro zahraniční studenty, kde proběhlo první kolečko papírování. Následně jsem se sešla s několika dalšími studentkami nizozemštiny, které sem vyrazily přes program CEEPUS. Po povinné zastávce v přilehlé kavárně jsme se vypravily na studijní oddělení. O tak sofistikovaně zorganizovaném studijním si můžeme u nás na fildě nechat jen zdát. Hned u vstupu si člověk musí vytisknout pořadové číslo a vyčkat v příslušné zóně, než se jeho číslo zobrazí na monitoru a on může vstoupit do kanceláře studijní referentky. Během hodinového čekání jsme s Jančou (se kterou jsem se za své studium potkala již třikrát, a to ve všech možných státech a konstelacích, přestože každá studujeme jinde) potkaly Hanu z Polska, se kterou jsme se seznámily letos v létě v Belgii na kurzu nizozemštiny (viz poznámka pod čarou). Jak je ten svět malý, zvlášť když je člověk nederlandistou!
Během nekonečného čekání na studijním se nám povážlivě ztenčily zásoby tekutin. Naštěstí jsme hned u vchodu obdržely apartní taštičku s logem vídeňské univerzity, která obsahovala brambůrky, chipsy, nejrůznější letáky a ledový čaj. Po požití tohoto nápoje jsem však zjistila, že se nejedná o jen tak ledajakou přeslazenou šťávičku, nýbrž o energy drink, které bytostně nesnáším. Nutno ještě podotknouti, že jsem nezaznamenala sebemenší povzbuzující účinek a zbytek úředních kratochvílí jsem tak musela absolvovat na pokraji zhroucení s příšernou bolestí hlavy.
Večer se naše česko-slovensko-polská CEEPUSácká skupinka odebrala do hospody, kde se měl konat nederlandistický večírek. K našemu velkému zklamání se ho nezúčastnili žádní studenti ani sliční mladí cizinci, pouze několik žen a spousta vyžilých Nizozemců.
Poznámka pod čarou: Abych předešla obvyklým otázkám typu "Proč proboha jezdíš na kurz nizozemštiny do Belgie?!", rozhodla jsem se podat patřičné vysvětlení. Nizozemsko (nazývané též k mé velké nelibosti nesprávně Holandsko) není jedinou zemí, kde se mluví nizozemsky (nebo, nedáte-li jinak, holandsky). Nizozemsky se totiž mluví i v severní, vlámské části Belgie. Vlámština není samostatný jazyk, ale pouze národnostní varianta nizozemštiny, která se od té nizozemské liší ve výslovnosti a v malé míře i ve slovní zásobě. Jedná se ale o tentýž jazyk a jeho mluvčí si navzájem rozumí. Je to tedy podobné jako třeba s německou a rakouskou němčinou nebo s britskou a americkou angličtinou.
Během nekonečného čekání na studijním se nám povážlivě ztenčily zásoby tekutin. Naštěstí jsme hned u vchodu obdržely apartní taštičku s logem vídeňské univerzity, která obsahovala brambůrky, chipsy, nejrůznější letáky a ledový čaj. Po požití tohoto nápoje jsem však zjistila, že se nejedná o jen tak ledajakou přeslazenou šťávičku, nýbrž o energy drink, které bytostně nesnáším. Nutno ještě podotknouti, že jsem nezaznamenala sebemenší povzbuzující účinek a zbytek úředních kratochvílí jsem tak musela absolvovat na pokraji zhroucení s příšernou bolestí hlavy.
Večer se naše česko-slovensko-polská CEEPUSácká skupinka odebrala do hospody, kde se měl konat nederlandistický večírek. K našemu velkému zklamání se ho nezúčastnili žádní studenti ani sliční mladí cizinci, pouze několik žen a spousta vyžilých Nizozemců.
Poznámka pod čarou: Abych předešla obvyklým otázkám typu "Proč proboha jezdíš na kurz nizozemštiny do Belgie?!", rozhodla jsem se podat patřičné vysvětlení. Nizozemsko (nazývané též k mé velké nelibosti nesprávně Holandsko) není jedinou zemí, kde se mluví nizozemsky (nebo, nedáte-li jinak, holandsky). Nizozemsky se totiž mluví i v severní, vlámské části Belgie. Vlámština není samostatný jazyk, ale pouze národnostní varianta nizozemštiny, která se od té nizozemské liší ve výslovnosti a v malé míře i ve slovní zásobě. Jedná se ale o tentýž jazyk a jeho mluvčí si navzájem rozumí. Je to tedy podobné jako třeba s německou a rakouskou němčinou nebo s britskou a americkou angličtinou.
středa 1. října 2014
Už jsem tady!
Poté, co jsem si z postelí vybrala tu, jejíž matrace byla v méně žalostném stavu, vydala jsem se hledat obchod s elektronikou, abych si mohla koupit kabel pro připojení k internetu. Moje kolej se nachází v blízkosti hlavního nádraží a víceproudé silnice plné nadjezdů, podjezdů, sjezdů a přejezdů. Je to prostě taková vídeňská Magistrála. Při obhlídce okolí svého bydliště jsem zjistila, že je zde plná občanská vybavenost: sexshop, psychoterapeutická ambulance i obchod se zbraněmi. Navíc coby kamenem dohodil leží Favoritenstrasse, bulvár s nespočtem obchodů, kaváren a restaurací.
Zamířila jsem do nákupního centra, abych v obchodě s elektronikou Saturn koupila onen nezbytný kabel. Bohužel jsem omylem zamířila do suterénu, kde se nachází supermarket Merkur. Myslím, že by se Rakušané měli držet víc při Zemi a nepojmenovávat své obchody podle planet. Je to vesmírně matoucí.
- pyžamo s Medvídkem Pú
Zamířila jsem do nákupního centra, abych v obchodě s elektronikou Saturn koupila onen nezbytný kabel. Bohužel jsem omylem zamířila do suterénu, kde se nachází supermarket Merkur. Myslím, že by se Rakušané měli držet víc při Zemi a nepojmenovávat své obchody podle planet. Je to vesmírně matoucí.
Cestou domů jsem přemítala, co si o mně asi tak pomyslí má spolubydlící, až vstoupí do našeho pokoje a uvidí moje věci. Mám totiž v pokoji roztodivné artefakty:
- povlečení s Harrym Potterem (dodnes svým obřím ukazováčkem nostalgicky hladím po vlasech Rona Weasleyho, který je na povlečení vyobrazen spolu s Harrym, Hermionou, Brumbálem a Snapem)
- kartáč na vlasy v designu Shaun the Sheep
- kabelku s různobarevnými sovičkami
- puntíkovaný deštník, puntíkovanou toaletní taštičku a puntíkovaný obal na čtečku e-knih
- ponožky s cupcakes
- balerínky s cheesecakem
Skutečně nevím, co se dá soudit o člověku, který si s sebou přiveze tak infantilní výbavu. To ale není nic v porovnání s rakouskými studenty, kteří přijeli v doprovodu rodičů s obrovskými krabicemi narvanými nástěnkami, tiskárnami či mixéry. Bohužel, nic z toho se mi do mého růžového kufru nevešlo.
Tak já teda jedu...
Dnes jsem se konečně slavnostně odebrala do Vídně. Tedy, moc slavnostní to vlastně nebylo. Málem jsem zapomněla, že mám odjet a tak jsem musela na tramvaj běžet, což ovšem dělám každý den.
Zvolila jsem cestu autobusem Student Agency. Tahle varianta je sice nejlevnější, ale zároveň nejděsivější. Trpím totiž panickým strachem z toho, že by řidič mohl po cestě usnout, omdlít nebo dostat infarkt a tím pádem by celý autobus havaroval. Zajímavé je, že cesta letadlem mi nedělá sebemenší problémy, a to ani když se několik měsíců před odletem pravidelně dívám na Letecké katastrofy. Naštěstí jsem se uklidnila sledováním cestopisného filmu Trabantem napříč Afrikou. Zjistila jsem totiž, že můj strach je oproti hrůzyplným obtížím trabantových dobrodruhů naprostá prkotina. Ještě než stihli dojet do Kapského města, přijeli jsme my do Vídně. Pak už zbývalo jen najít nejbližší stanici metra a dopravit se na ubikaci.
Po dlouhém zvažování jsem se rozhodla ubytovat se na kolejích, které nabízela kancelář pro zahraniční studenty zvaná též OEAD (pro vážné zájemce zmíním celý název: Österreichischer Austauschdienst). Koleje nepatří přímo této kanceláři, ale organizaci ÖJAB neboli Österreichische Jungarbeiterbewegung. Poté, co jsem na sekretariátě vyřídila veškeré nezbytnosti, vypravila jsem se do svého pokoje. Zprvu jsem byla vzezřením pokoje opravdu nadšená: plovoucí podlaha, krásný nábytek ze světlého dřeva, čistá koupelna, pěkné záclony... Ovšem jen do okamžiku, kdy jsem se rozhodovala, kterou postel obsadím. Jsem totiž ubytovaná na dvoulůžkovém pokoji a protože moje spolubydlící ještě nedorazila, měla jsem to privilegium vybrat si, kde budu spát. Při bližším zkoumání jsem ovšem zjistila, že jsou matrace nechutně počurané, zachlupené a zavlasené. Pak jsem si ale uvědomila, že oproti postelím, na kterých museli spát trabantisti v Africe, jsou tyhle jako z hotelu Hilton. A zároveň mi došlo, že bych v Africe nevydržela ani minutu.
Zvolila jsem cestu autobusem Student Agency. Tahle varianta je sice nejlevnější, ale zároveň nejděsivější. Trpím totiž panickým strachem z toho, že by řidič mohl po cestě usnout, omdlít nebo dostat infarkt a tím pádem by celý autobus havaroval. Zajímavé je, že cesta letadlem mi nedělá sebemenší problémy, a to ani když se několik měsíců před odletem pravidelně dívám na Letecké katastrofy. Naštěstí jsem se uklidnila sledováním cestopisného filmu Trabantem napříč Afrikou. Zjistila jsem totiž, že můj strach je oproti hrůzyplným obtížím trabantových dobrodruhů naprostá prkotina. Ještě než stihli dojet do Kapského města, přijeli jsme my do Vídně. Pak už zbývalo jen najít nejbližší stanici metra a dopravit se na ubikaci.
Po dlouhém zvažování jsem se rozhodla ubytovat se na kolejích, které nabízela kancelář pro zahraniční studenty zvaná též OEAD (pro vážné zájemce zmíním celý název: Österreichischer Austauschdienst). Koleje nepatří přímo této kanceláři, ale organizaci ÖJAB neboli Österreichische Jungarbeiterbewegung. Poté, co jsem na sekretariátě vyřídila veškeré nezbytnosti, vypravila jsem se do svého pokoje. Zprvu jsem byla vzezřením pokoje opravdu nadšená: plovoucí podlaha, krásný nábytek ze světlého dřeva, čistá koupelna, pěkné záclony... Ovšem jen do okamžiku, kdy jsem se rozhodovala, kterou postel obsadím. Jsem totiž ubytovaná na dvoulůžkovém pokoji a protože moje spolubydlící ještě nedorazila, měla jsem to privilegium vybrat si, kde budu spát. Při bližším zkoumání jsem ovšem zjistila, že jsou matrace nechutně počurané, zachlupené a zavlasené. Pak jsem si ale uvědomila, že oproti postelím, na kterých museli spát trabantisti v Africe, jsou tyhle jako z hotelu Hilton. A zároveň mi došlo, že bych v Africe nevydržela ani minutu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)