Je třeba si přiznat nepříjemnou skutečnost - mé dny ve Vídni jsou sečteny. Co jsem tedy v posledních okamžicích strávených v rakouské metropoli stihla zažít?
1. Zase muzeum, tentokrát Galerie Akademie der bildenden Künste - Nedlouho před odjezdem z Vídně jsme se vypravily do obrazárny akademie výtvarných umění. Galerie se nachází přímo v budově této vzdělávací instituce, a tudíž celá voní barvami, což navozuje příjemnou uměleckou atmosféru. Ke skvostům, které jsou zde k vidění, patří díla Tiziana, Rubense nebo Cranacha. Zlatým hřebem expozice je pak triptych zobrazující poslední soud od mistra Hieronyma Bosche. Mimo to jsme měly možnost zhlédnout krátkodobou výstavu mapující zobrazování hrůzy a děsu ve výtvarném umění. Ačkoli je galerie na vídeňské poměry dost malá, její návštěva stojí za to (už jenom proto, že čím méně času stráví člověk na výstavě, tím delší dobu pak může prosedět v kavárně).
2. Další kavárenské povalování aneb Café Museum - Po prohlídce Galerie Akademie der bildenden Künste jsme se se spolužačkami vydaly do nedalekého podniku Café Museum. Jedná se o typickou vídeňskou kavárnu s úhlednými stolečky, šarmantními číšníky a delikátními zákusky značky Landtmann (které jsou mimochodem k dostání i ve Sparu, a to za poloviční cenu).
3. Bio Burgkino - O posledním pondělku jsme se vypravili do biografu Burgkino, kde se hrají filmy výhradně v originálním znění (alespoň ty anglicky mluvené) a kde vládne jedinečná atmosféra. Prodávají tu jen jeden druh popcornu, zvuky jsou slyšet z jednoho sálu do druhého (jsou tu jen dva), lidé sedící na balkoně občas zakrývají svými hlavami promítačku a do zad mě studí podivná kovová konstrukce vyčuhující z prosezeného sedadla. Prostě kino jak má být (a to není myšleno ironicky!). Na Imitation Game jsme se vydali rovnou ze zkoušky z jazykových cvičení, a to v 6ti členné sestavě, přičemž k takto vysoké návštěvnosti do značné míry přispěla přítomnost všemi milovaného Benedicta Cumberbatche (tedy na plátně, nikoli v kinosále, pochopitelně - ačkoli jedna Kazachstánka z našich kolejí potkala nedávno na Kettenbrückengasse Keiru Kneightley, takže je docela možné, že se Vídeň stane oblíbenou destinací britských herců).
4. Prima Primark - Vzhledem k tomu, že oděvní řetězec Primark vyznačující se krásným zbožím a více než příznivými cenami (zatím) nezavítal do žádné ze zemí bývalého východního bloku, nemohly jsme jeho návštěvě odolat. V obchodě jsme strávily zhruba 2,5 hodiny, nakoupily plno oblečení a utratily mnoho eur. Navíc jsem zjistila, že mé budoucí bydliště v Haagu je vzdáleno jen 1,5 km od nejbližšího Primarku, takže nejspíš zanedlouho absolvuji druhé kolo nakupování (upřímně ovšem doufám, že zboží nevyrábějí ubozí čínští sirotci ve 12ti hodinových směnách s minimálním platem).
5. Výlet za Hranice všedních dní - Moje máma odjela na léčebný pobyt do Teplic nad Bečvou a když jsem se dozvěděla, že z Vídně vede do nedalekých Hranic na Moravě přímé vlakové spojení, neváhala jsem ani minutu a rozjela se za ní. Cesta tam byla poznamenána přítomností nepříjemně zapáchajícího bezdomovce ve vedlejším kupé, který byl naštěstí v Hodoníně vyloučen z přepravy. Cesta zpět se zase zkomplikovala 90ti minutovým zpozděním vlaku. Má krakovská spolubydlící Karolína rozhořčeně vrtěla hlavou a lamentovala, jaká to byla hrůza, že jsem musela čekat 90 minut na ne zrovna výstavním hranickém nádraží a následně se zeptala, co že to bylo za úděsný vlak: "No, polský." přiznala jsem s omluvným úsměvem ve tváři. I navzdory drobným komplikacím se jednalo o krásný výlet obohacený o návštěvu italské restaurace, lázeňské kavárny a nádherné synagogy.
6. Stovodův dům - O poslední neděli před odjezdem jsem se se svou srbskou spolužačkou Hristinou vypravila do Hundertwasserhausu. Jelikož neskonale obdivuji všechno, co je křivé a barevné, obdivuji i dílo Friedensreicha Hundertwassera (který se mimochodem původně jmenoval Stowasser, ale připadalo mu to příliš slovanské, takže si pro jistotu začal říkat Hundertwasser). Jelikož se jedná o "normální" obytný dům, není možné si jej prohlédnout zevnitř, ovšem přes ulici se nachází pasáž v hundertwasserovském stylu s mnoha krásnými obchůdky. Následně jsme zavítaly do pobočky Cupcakes Wien sídlící v budově MUMOKu a vychutnaly si ty nejlepší cupcakey v celé bývalé monarchii!
7. A zase to nádraží! - Do Brna jsem se svezla i vlakem. Je to pohodlnější, rychlejší a navíc leží vídeňské hlavní nádraží hned u mých kolejí (což je mimochodem zajímavá slovní hříčka). Bez komplikací ovšem zvládám už i dvouhodinové cesty autobusem (ačkoli při pohledu na některé korpulentní řidiče stále pociťuji nutkání dotázat se jich, zda mají v pořádku cholesterol. Zabraňuje mi v tom jedině slušné vychování a obava z možného vyloučení z přepravy).
8. Ledové království - S děvčaty jsme se zašly podívat na Wiener Eistraum, což je velikánský bruslařský areál vybudovaný před vídeňskou radnicí. Vedle obří ledové plochy jsou vybudovány malebné cestičky táhnoucí se mezi vzrostlými stromy, což působí naprosto pohádkově. Nedaleko je navíc postavena vysoká konstrukce, která zájemce vyveze vysoko nad střechu radnice. Poprvé v životě jsem litovala, že má bruslařská kariéra skončila v pouhých deseti letech, poté co jsem neustála trojitý axel prováděný v superklouzavých papučích na plovoucí podlaze a málem jsem si zlomila nos.
9. Poslední večeře - Na závěr pobytu jsme uspořádaly malý rozlučkový večírek, a to v legendárním baru Benno, kde mají k zapůjčení nespočet stolních her (přičemž jsme si žádnou nepůjčily). Cestou zpátky jsem byla v metru natolik zabrána do naší česko-slovensko-polské konverzace, že mě málem okradli nebýt pohotové reakce Jančiny sestry, která si všimla vedle stojícího kapsáře a jeho ruky šmátralky. Následně jsem přemítala, jak jsem měla zakročit:
1) Vychrlit na zloděje všechny německé nadávky, co znám (ačkoli jsem jich četbou Kleista a Schillera příliš nepochytila).
2) Vrazit zloději podpatek do nártu (z tanečních vím, že to ukrutně bolí) a našplíchat mu do obličeje pepřový sprej.
3) Zatáhnout za záchrannou brzdu a uvěznit tak zloděje v tunelu metra (ovšem nevím, jestli by vídeňští policisté považovali pokus o krádež zakládající se na jediném svědectví za pádný důvod k ochromení celé linky U6).
Schnitzelparadijs
čtvrtek 29. ledna 2015
středa 28. ledna 2015
Co Vídeň dala a vzala (s několika mravními ponaučeními)
1. Eko-bio-organismus. Rakušané jsou nadmíru eko-bio-organičtí a tak trochu mě nakazili. Odpad jsem sice třídila už dřív, energií jsem se také snažila šetřit, ovšem stále mám vysokou ekologickou stopu (ačkoli mi nikdy nevyšel jednoznačný výsledek). A tak prosím, třiďte odpad. Vážně to není tak těžké.
2. La vita è bella. Život je krásný a tak není potřeba si ho znepříjemňovat. Stačí, že existují nemoci, nehody a přírodní katastrofy. Není potřeba to ještě zhoršovat válkami, vraždami, hádkami, podvody a jinými nekalostmi.
3. Coming-out. Už dlouho jsem to tušila, ale až teď jsem si zcela jistá: jsem nenapravitelný kavárenský povaleč. Miluji skučení trysky pro napěňování mléka, miluji bouchání při vysypávání lógru, miluji tlumené rozhovory lidí u stolečků, miluji klapot bot noblesních číšníků, miluji (vídeňské) kavárny.
4. Rodina je základ (státu). Mám naprosto skvělé příbuzné a kamarády. K tomu myslím není co dodat. Snad jenom to, že je kuchařské a cukrářské umění mé mámy a babiček naprosto k nezaplacení!
5. Kde domov můj... Česká republika je skvělé místo k životu. Neválčí se tady, není tu hladomor, nikdo tu není (víceméně) diskriminován, nedochází tady každý den k 50 vraždám a 1370 znásilnění jako třeba v Jihoafrické republice. Takže pokud jsou našimi největšími problémy "pouze" vysoká míra korupce, rozbité dálnice a kouření v restauracích, jsme na tom ještě dobře.
6. Jazykové okénko. Zlepšila jsem se ve všech jazycích, kterými mluvím. Nizozemsky jsem mluvila ve škole, německy se svou spolubydlící a v běžném životě, anglicky s ostatními obyvateli našich kolejí a navíc jsem se naučila afrikánsky. A taky jsem se zlepšila v pasivní znalosti polštiny. Dokonce sebou už ani šokovaně netrhnu, kdykoli z Karolíniných úst zazní slovo "szukać".
7. Má nizozemská posedlost. Těžko se rozhoduji. A když už se rozhodnu, často si dané rozhodnutí zpětně vyčítám. Jestli ale něčeho v žádném případě nelituji, tak rozhodnutí jít studovat nizozemštinu. Díky nizozemštině mám možnost poznávat nové kraje a přátelit se s nederlandisty z celé střední Evropy i zbytku světa. A to za to rozhodně stojí.
8. Všechno bude v pořádku. Ačkoli se to tak někdy zpočátku nezdá, všechno nakonec dopadne dobře. Někdy je nejlepší dát věcem volný průběh a ony samy nějak dopadnou. Hlavně je třeba se zbytečně nestresovat, což mi bohužel stále činí potíže (ačkoli jsem zatím přežila veškerá poranění a nemoci, které jsem si ve své bujné fantazii vykonstruovala, a to včetně subdurálního hematomu a otravy polypropylenem).
9. Strašpytlíkův konec? Ještě před rokem jsem nevěděla, jestli bylo správné se přihlásit na pobyt do Vídně. Ještě před dvěma roky bych se ani přihlásit neodvážila. A teď bych se nejradši přihlásila znovu. A znovu. A znovu.
2. La vita è bella. Život je krásný a tak není potřeba si ho znepříjemňovat. Stačí, že existují nemoci, nehody a přírodní katastrofy. Není potřeba to ještě zhoršovat válkami, vraždami, hádkami, podvody a jinými nekalostmi.
3. Coming-out. Už dlouho jsem to tušila, ale až teď jsem si zcela jistá: jsem nenapravitelný kavárenský povaleč. Miluji skučení trysky pro napěňování mléka, miluji bouchání při vysypávání lógru, miluji tlumené rozhovory lidí u stolečků, miluji klapot bot noblesních číšníků, miluji (vídeňské) kavárny.
4. Rodina je základ (státu). Mám naprosto skvělé příbuzné a kamarády. K tomu myslím není co dodat. Snad jenom to, že je kuchařské a cukrářské umění mé mámy a babiček naprosto k nezaplacení!
5. Kde domov můj... Česká republika je skvělé místo k životu. Neválčí se tady, není tu hladomor, nikdo tu není (víceméně) diskriminován, nedochází tady každý den k 50 vraždám a 1370 znásilnění jako třeba v Jihoafrické republice. Takže pokud jsou našimi největšími problémy "pouze" vysoká míra korupce, rozbité dálnice a kouření v restauracích, jsme na tom ještě dobře.
6. Jazykové okénko. Zlepšila jsem se ve všech jazycích, kterými mluvím. Nizozemsky jsem mluvila ve škole, německy se svou spolubydlící a v běžném životě, anglicky s ostatními obyvateli našich kolejí a navíc jsem se naučila afrikánsky. A taky jsem se zlepšila v pasivní znalosti polštiny. Dokonce sebou už ani šokovaně netrhnu, kdykoli z Karolíniných úst zazní slovo "szukać".
7. Má nizozemská posedlost. Těžko se rozhoduji. A když už se rozhodnu, často si dané rozhodnutí zpětně vyčítám. Jestli ale něčeho v žádném případě nelituji, tak rozhodnutí jít studovat nizozemštinu. Díky nizozemštině mám možnost poznávat nové kraje a přátelit se s nederlandisty z celé střední Evropy i zbytku světa. A to za to rozhodně stojí.
8. Všechno bude v pořádku. Ačkoli se to tak někdy zpočátku nezdá, všechno nakonec dopadne dobře. Někdy je nejlepší dát věcem volný průběh a ony samy nějak dopadnou. Hlavně je třeba se zbytečně nestresovat, což mi bohužel stále činí potíže (ačkoli jsem zatím přežila veškerá poranění a nemoci, které jsem si ve své bujné fantazii vykonstruovala, a to včetně subdurálního hematomu a otravy polypropylenem).
9. Strašpytlíkův konec? Ještě před rokem jsem nevěděla, jestli bylo správné se přihlásit na pobyt do Vídně. Ještě před dvěma roky bych se ani přihlásit neodvážila. A teď bych se nejradši přihlásila znovu. A znovu. A znovu.
neděle 25. ledna 2015
Čtyři známky toho, že se z vás začíná stávat arogantní Vídeňák
1) Suverénně naskakujete do metra i po zaznění výstražného signálu "Steigen Sie nicht mehr ein!".
2) Světaznale ukazujete přespolním cestu a bezostyšně je opravujete: "Prosím Vás, jede to k Volksoper?" "Ne, ale pokud myslíte Volkstheater, tak ano." nebo "Můžu se Vás zeptat, kde je Schottentür?" "Myslíte Schottentor?" "Ano, Schottentür."
3) Nesnesitelně vás otravují davy turistů, kteří se zmateně motají a znemožňují Vám plynulý průchod centrem města (platí zejména v předvánočním období).
4) Přivádí vás k šílenství lidé neznalí jízdy na eskalátorech, obzvláště pokud spěcháte na metro, protože další jede až za tři (!) minuty: "Co je to zase za lonťáka, že stojí vlevo?!"
P.S.: Výše uvedený text je třeba brát s nadsázkou.
1) Do metra jsem po zaznění výstrahy naskočila jen jednou a dodnes si vyčítám, že jsem se vystavila potenciálnímu nebezpečí.
2) Když se mě někdo zeptá na cestu a já jsem schopná mu poradit, nesmírně mě to potěší.
3) Turisty mám ráda. Koneckonců jsem jedním z nich.
4) Pokud jezdíte na eskalátorech vlevo, nic si z toho nedělejte. Taky jsem to dělávala. A není to tak dlouho.
2) Světaznale ukazujete přespolním cestu a bezostyšně je opravujete: "Prosím Vás, jede to k Volksoper?" "Ne, ale pokud myslíte Volkstheater, tak ano." nebo "Můžu se Vás zeptat, kde je Schottentür?" "Myslíte Schottentor?" "Ano, Schottentür."
3) Nesnesitelně vás otravují davy turistů, kteří se zmateně motají a znemožňují Vám plynulý průchod centrem města (platí zejména v předvánočním období).
4) Přivádí vás k šílenství lidé neznalí jízdy na eskalátorech, obzvláště pokud spěcháte na metro, protože další jede až za tři (!) minuty: "Co je to zase za lonťáka, že stojí vlevo?!"
P.S.: Výše uvedený text je třeba brát s nadsázkou.
1) Do metra jsem po zaznění výstrahy naskočila jen jednou a dodnes si vyčítám, že jsem se vystavila potenciálnímu nebezpečí.
2) Když se mě někdo zeptá na cestu a já jsem schopná mu poradit, nesmírně mě to potěší.
3) Turisty mám ráda. Koneckonců jsem jedním z nich.
4) Pokud jezdíte na eskalátorech vlevo, nic si z toho nedělejte. Taky jsem to dělávala. A není to tak dlouho.
Malé školní resumé aneb posemestrální bilance
Závěr mého pobytu ve Vídni se nezadržitelně blíží a proto mi dovolte, abych zhodnotila rozdíly mezi brněnskou a vídeňskou univerzitou.
1) Univerzitní kartička - Nevím, jak je tomu na jiných českých vysokých školách, ale u nás na Masarykově univerzitě používáme ISIC. Na všechno. Na kopírování, tisknutí, skenování, placení obědů v menze, půjčování publikací v knihovně a na nespočet dalších úkonů. Navíc máme s ISICem nárok na spoustu všelijakých slev. Na Vídeňské univerzitě mají nevzhledný papírový studijní průkaz, který, jak trefně poznamenala Blanka, vypadá jako legitimace do Hitlerjugend a který lze použít jen jako doklad, že jste student, a v případě, že si na ni pořídíte speciální nálepku, slouží i jako průkazka do knihovny.
2) Učebna - Filozofická fakulta MU sestává z celé řady budov (já jsem jich během pár vteřin napočítala hned devět, ovšem pravděpodobně jich bude ještě víc). Tyto budovy jsou rozesety v několika ulicích, takže jsme většinou rádi, že se nám během pětiminutových přestávek, které jsou nám k dispozici mezi jednotlivými hodinami, podaří přeběhnout z jedné budovy do druhé, natož abychom se stihli nasvačit nebo si dojít na toaletu. Učebny jsou navíc v jednotlivým budovách umístěny zcela nesystematicky. Ve Vídni panuje zcela jiná situace. Místní nederlandistika má pro sebe celou jednu část budovy. Zde se nachází pracovny vyučujících a ostatních pracovníků ústavu, knihovna, prostor pro samostudium a učebna, která je využívána výhradně místní nederlandistikou a kde se konají veškeré předměty.
3) Zkouškové období - Zatímco v Brně je zkouškové období od toho výukového zcela jasně odděleno, ve Vídni tomu tak není. Alespoň na nederlandistice je tomu tak, že výuka standardně probíhá až do konce ledna, přičemž v posledních dvou týdnech se navíc píšou písemky a konají se ústní zkoušky. Seminární práce se pak můžou odevzdávat v průběhu února, kdy se vůbec nevyučuje.
4) Samostudium - Vzdělávání na místní nederlandistice probíhá do značné míry formou samostudia. Z Brna jsem zvyklá dostávat domácí úkoly (kterých většinou nebývá zrovna poskrovnu), ovšem látka probíraná v hodinách zaujímá dominantní postavení. Ve Vídni se ovšem od studentů očekává, že většinu práce odvedou doma, přičemž v hodinách se o dané problematice už jen diskutuje. To vyžaduje na jedné straně notnou dávku sebekázně (a mnohdy i pocitu, že je vlastně k ničemu se hodin účastnit, když se na nich neprobírá nic nového), ale na druhou stranu zaručuje, že studenti vědí, o čem je řeč.
1) Univerzitní kartička - Nevím, jak je tomu na jiných českých vysokých školách, ale u nás na Masarykově univerzitě používáme ISIC. Na všechno. Na kopírování, tisknutí, skenování, placení obědů v menze, půjčování publikací v knihovně a na nespočet dalších úkonů. Navíc máme s ISICem nárok na spoustu všelijakých slev. Na Vídeňské univerzitě mají nevzhledný papírový studijní průkaz, který, jak trefně poznamenala Blanka, vypadá jako legitimace do Hitlerjugend a který lze použít jen jako doklad, že jste student, a v případě, že si na ni pořídíte speciální nálepku, slouží i jako průkazka do knihovny.
2) Učebna - Filozofická fakulta MU sestává z celé řady budov (já jsem jich během pár vteřin napočítala hned devět, ovšem pravděpodobně jich bude ještě víc). Tyto budovy jsou rozesety v několika ulicích, takže jsme většinou rádi, že se nám během pětiminutových přestávek, které jsou nám k dispozici mezi jednotlivými hodinami, podaří přeběhnout z jedné budovy do druhé, natož abychom se stihli nasvačit nebo si dojít na toaletu. Učebny jsou navíc v jednotlivým budovách umístěny zcela nesystematicky. Ve Vídni panuje zcela jiná situace. Místní nederlandistika má pro sebe celou jednu část budovy. Zde se nachází pracovny vyučujících a ostatních pracovníků ústavu, knihovna, prostor pro samostudium a učebna, která je využívána výhradně místní nederlandistikou a kde se konají veškeré předměty.
3) Zkouškové období - Zatímco v Brně je zkouškové období od toho výukového zcela jasně odděleno, ve Vídni tomu tak není. Alespoň na nederlandistice je tomu tak, že výuka standardně probíhá až do konce ledna, přičemž v posledních dvou týdnech se navíc píšou písemky a konají se ústní zkoušky. Seminární práce se pak můžou odevzdávat v průběhu února, kdy se vůbec nevyučuje.
4) Samostudium - Vzdělávání na místní nederlandistice probíhá do značné míry formou samostudia. Z Brna jsem zvyklá dostávat domácí úkoly (kterých většinou nebývá zrovna poskrovnu), ovšem látka probíraná v hodinách zaujímá dominantní postavení. Ve Vídni se ovšem od studentů očekává, že většinu práce odvedou doma, přičemž v hodinách se o dané problematice už jen diskutuje. To vyžaduje na jedné straně notnou dávku sebekázně (a mnohdy i pocitu, že je vlastně k ničemu se hodin účastnit, když se na nich neprobírá nic nového), ale na druhou stranu zaručuje, že studenti vědí, o čem je řeč.
pondělí 19. ledna 2015
Lednová návštěvnická smršť 2 aneb Hujerovi ve Vídni
Následuje popis výpravy z Brna do Vídně a zpět uskutečněné dne 17.1.2015. Naše skupina čítala celkem čtyři osoby, kterými jsem byla já (dále uváděna pod zkratkou V.H.), můj otec D.H., teta Z.H. a babička M.H.
8:00 - Účastnice Z.H. přijíždí červeným vozem francouzské výroby před brněnské bydliště účastnice V.H.
8:10 - Účastnice V.H. nastupuje s prázdným žaludkem a neučesanými vlasy do vozu.
8:25 - Příjezd do místa bydliště účastnice M.H. Následují kosmetické úpravy, doplňování tekutin, vyprazdňování tekutin.
9:00 - Odjezd stříbrným vozem německé výroby. Vedoucím vozu ustanoven dle očekávání inženýr Horáček.
9:45 - Zastávka u čerpací stanice v obci Mikulov za účelem doplnění pohonných hmot. Hlášen první úraz: Spálené caliculi gustatorii účastnice V.H. Úraz způsoben neopatrným požíváním vroucí tekutiny.
9:55 - Překročení státní hranice. D.H. odmítá zakoupit rakouskou dálniční známku.
10:15 - Vjezd na dálnici A5. D.H. stále odmítá zakoupit dálniční známku.
10:25 - Zastávka u čerpací stanice na rakouském venkově za účelem hygienické přestávky. D.H. vyměkává a kupuje dálniční známku.
11:05 - Příjezd k ubytovacímu zařízení, v němž pobývá členka výpravy V.H. Následuje prohlídka zařízení a vyprazdňování tekutin.
11:20 - Odjezd do centra Vídně.
11:30 - Příjezd do podzemních garáží v centru Vídně.
11:40 - Zastávka v restauračním zařízení v budově galerie Albertina z důvodu doplnění tekutin. Zkonzumována 2 cappuccina, 1 latte macchiato, 1 pomerančovo-banánový džus a 2 nožky vídeňského párku.
12:30 - Započetí prohlídky výstavních prostor galerie Albertina. Návštěva stálé expozice Od Moneta k Picassovi a prohlídka interiérů z dob Habsburků. Exkurze obohacena o sochařskou výstavu Die Sprache der Steine, která byla účastnicí M.H. mylně nazvána Die Sprache der Schweine.
14:25 - Přesun ke Café Central. Z důvodu dlouhé čekací doby u vstupu zvoleno jiné restaurační zařízení. Zkonzumován 1 Wienerschnitzel, 1 Tafelspitz, 1 Fiakergulasch a 1 Putenfilet.
16:15 - Odchod z restauračního zařízení a prohlídka Graben a Kärntner Strasse.
16:40 - Návrat k vozu. Za čelním stěračem nalezena vizitka advokátní kanceláře s informací, že došlo k poškození karoserie našeho vozu, a to v oblasti levého zadního kola. Po obhlídce automobilu nalezeno inkriminované místo. Poškození nebylo shledáno příliš závažným.
17:00 - Příjezd ke Kunsthausu. Prohlídka exteriérů budovy a nákup suvenýrů.
17:15 - Odjezd od Kunsthausu.
17:30 - Příjezd do místa dočasného bydliště účastnice V.H. Následuje vyprazdňování tekutin.
17:45 - Odjezd účastníků D.H., Z.H. a M.H. Účastnice V.H. zůstává na místě.
Obrazová dokumentace viz níže.
8:00 - Účastnice Z.H. přijíždí červeným vozem francouzské výroby před brněnské bydliště účastnice V.H.
8:10 - Účastnice V.H. nastupuje s prázdným žaludkem a neučesanými vlasy do vozu.
8:25 - Příjezd do místa bydliště účastnice M.H. Následují kosmetické úpravy, doplňování tekutin, vyprazdňování tekutin.
9:00 - Odjezd stříbrným vozem německé výroby. Vedoucím vozu ustanoven dle očekávání inženýr Horáček.
9:45 - Zastávka u čerpací stanice v obci Mikulov za účelem doplnění pohonných hmot. Hlášen první úraz: Spálené caliculi gustatorii účastnice V.H. Úraz způsoben neopatrným požíváním vroucí tekutiny.
9:55 - Překročení státní hranice. D.H. odmítá zakoupit rakouskou dálniční známku.
10:15 - Vjezd na dálnici A5. D.H. stále odmítá zakoupit dálniční známku.
10:25 - Zastávka u čerpací stanice na rakouském venkově za účelem hygienické přestávky. D.H. vyměkává a kupuje dálniční známku.
11:05 - Příjezd k ubytovacímu zařízení, v němž pobývá členka výpravy V.H. Následuje prohlídka zařízení a vyprazdňování tekutin.
11:20 - Odjezd do centra Vídně.
11:30 - Příjezd do podzemních garáží v centru Vídně.
11:40 - Zastávka v restauračním zařízení v budově galerie Albertina z důvodu doplnění tekutin. Zkonzumována 2 cappuccina, 1 latte macchiato, 1 pomerančovo-banánový džus a 2 nožky vídeňského párku.
12:30 - Započetí prohlídky výstavních prostor galerie Albertina. Návštěva stálé expozice Od Moneta k Picassovi a prohlídka interiérů z dob Habsburků. Exkurze obohacena o sochařskou výstavu Die Sprache der Steine, která byla účastnicí M.H. mylně nazvána Die Sprache der Schweine.
14:25 - Přesun ke Café Central. Z důvodu dlouhé čekací doby u vstupu zvoleno jiné restaurační zařízení. Zkonzumován 1 Wienerschnitzel, 1 Tafelspitz, 1 Fiakergulasch a 1 Putenfilet.
16:15 - Odchod z restauračního zařízení a prohlídka Graben a Kärntner Strasse.
16:40 - Návrat k vozu. Za čelním stěračem nalezena vizitka advokátní kanceláře s informací, že došlo k poškození karoserie našeho vozu, a to v oblasti levého zadního kola. Po obhlídce automobilu nalezeno inkriminované místo. Poškození nebylo shledáno příliš závažným.
17:00 - Příjezd ke Kunsthausu. Prohlídka exteriérů budovy a nákup suvenýrů.
17:15 - Odjezd od Kunsthausu.
17:30 - Příjezd do místa dočasného bydliště účastnice V.H. Následuje vyprazdňování tekutin.
17:45 - Odjezd účastníků D.H., Z.H. a M.H. Účastnice V.H. zůstává na místě.
Obrazová dokumentace viz níže.
Lednová návštěvnická smršť 1 aneb Milý strýčku tečka
Prvním návštěvníkem, který mě v lednu přijel navštívit, byl můj strýc. Jelikož do Vídně zavítal poprvé po zhruba dvaceti letech, byl z výpravy do rakouské metropole patřičně nervózní. Přijel v dopoledních hodinách luxusním Railjetem na ještě luxusnější hlavní nádraží (Ano, jsem ochotná zde opěvovat krásu vídeňského nádraží až do té doby, než nám v Brně postaví alespoň z poloviny tak pěkné!).
Ihned po strýcově příjezdu jsme se vydali na velký okruh centrem Vídně. Po celý den svítilo sluníčko a panovalo příjemných 15 stupňů. Procházku nám však znepříjemňovaly mohutné poryvy větru. Zřejmě se jednalo o proslulý rakouský föhn. Z hodin zeměpisu si pamatuji, že má föhn nepříznivý vliv na lidskou psychiku. Když tedy někdo spáchá vraždu v době, kdy vane föhn, je to bráno jako polehčující okolnost. (Tuhle pasáž berte s rezervou. Zdálo se mi to nepravděpodobné, už když mi bylo patnáct.)
Z nádraží jsme doputovali na Karlsplatz, ze kterého jsme dále zamířili přes Kärntner Strasse, Stephansplatz a Graben k honosné budově Nationalbibliothek. Následně jsme prošli kolem parlamentu a radnice a nakonec zakotvili v hlavní budově vídeňské univerzity. Ta se pyšní krásným arkádovým nádvořím, které jako by vypadlo z Harryho Pottera. Během krátkého odpočinku jsme obdivovali sochy slavných vědců spjatých s univerzitou, jež jsou umístěny kolem celého nádvoří. Nadšeně jsem zkoumala busty Dopplera a Schrödingera, kteréžto znám spíše než z hodin fyziky ze seriálu The Big Bang Theory (a pak že jsou ty seriály k ničemu!).
Poté jsme se vydali přes náměstí Freyung do nedaleké pizzerie, kde jsme doplnili zásoby vody, cukrů, tuků a bílkovin, abychom mohli pokračovat v našem putování. Zastavili jsme se v několika obchodech s krásnými barevnými serepetičkami (které strýc neprozřetelně nazval "blbinami") a stali se svědky hasičského zásahu. Kvůli silnému větru spadl z butiku Prada vývěsní štít, k čemuž byly přivolány dva požární vozy vybavené vysokozdvižným vozíkem (To je tedy nespravedlnost - člověk si koupí kabelku za 30 000,- a ještě dostane po hlavě cedulí!).
K večeru (možno psát i kvečeru, kdyby vás to někoho čistě náhodou zajímalo) jsme se odebrali zpět na superkalifradžilistikexpijalidózní nádraží, kde jsme se občerstvili v místní pobočce kavárenského řetězce Oberlaa a následně se vydali na peron, z něhož strýc odjel vstříc domovu a já se vrátila zpět na kolej vstříc nastávající chřipce.
P.S.: Pokud rádi jezdíte prosklenými výtahy, rádi se kocháte výhledem na velkoměsta nebo prostě jen bezmezně milujete Vídeň, mám pro vás jeden tip: Zajedťe si do nejvyššího patra obchodního domu Steffl, který naleznete na Kärntner Strasse, a konečně se budete moct podívat, co je vyobrazeno na střeše Stephansdomu.
Ihned po strýcově příjezdu jsme se vydali na velký okruh centrem Vídně. Po celý den svítilo sluníčko a panovalo příjemných 15 stupňů. Procházku nám však znepříjemňovaly mohutné poryvy větru. Zřejmě se jednalo o proslulý rakouský föhn. Z hodin zeměpisu si pamatuji, že má föhn nepříznivý vliv na lidskou psychiku. Když tedy někdo spáchá vraždu v době, kdy vane föhn, je to bráno jako polehčující okolnost. (Tuhle pasáž berte s rezervou. Zdálo se mi to nepravděpodobné, už když mi bylo patnáct.)
Z nádraží jsme doputovali na Karlsplatz, ze kterého jsme dále zamířili přes Kärntner Strasse, Stephansplatz a Graben k honosné budově Nationalbibliothek. Následně jsme prošli kolem parlamentu a radnice a nakonec zakotvili v hlavní budově vídeňské univerzity. Ta se pyšní krásným arkádovým nádvořím, které jako by vypadlo z Harryho Pottera. Během krátkého odpočinku jsme obdivovali sochy slavných vědců spjatých s univerzitou, jež jsou umístěny kolem celého nádvoří. Nadšeně jsem zkoumala busty Dopplera a Schrödingera, kteréžto znám spíše než z hodin fyziky ze seriálu The Big Bang Theory (a pak že jsou ty seriály k ničemu!).
Poté jsme se vydali přes náměstí Freyung do nedaleké pizzerie, kde jsme doplnili zásoby vody, cukrů, tuků a bílkovin, abychom mohli pokračovat v našem putování. Zastavili jsme se v několika obchodech s krásnými barevnými serepetičkami (které strýc neprozřetelně nazval "blbinami") a stali se svědky hasičského zásahu. Kvůli silnému větru spadl z butiku Prada vývěsní štít, k čemuž byly přivolány dva požární vozy vybavené vysokozdvižným vozíkem (To je tedy nespravedlnost - člověk si koupí kabelku za 30 000,- a ještě dostane po hlavě cedulí!).
K večeru (možno psát i kvečeru, kdyby vás to někoho čistě náhodou zajímalo) jsme se odebrali zpět na superkalifradžilistikexpijalidózní nádraží, kde jsme se občerstvili v místní pobočce kavárenského řetězce Oberlaa a následně se vydali na peron, z něhož strýc odjel vstříc domovu a já se vrátila zpět na kolej vstříc nastávající chřipce.
P.S.: Pokud rádi jezdíte prosklenými výtahy, rádi se kocháte výhledem na velkoměsta nebo prostě jen bezmezně milujete Vídeň, mám pro vás jeden tip: Zajedťe si do nejvyššího patra obchodního domu Steffl, který naleznete na Kärntner Strasse, a konečně se budete moct podívat, co je vyobrazeno na střeše Stephansdomu.
neděle 11. ledna 2015
Mamma mia in Vienna (a tentokrát doopravdy!)
Krátce po vánočních svátcích za mnou do Vídně opět přijela máma. Hlavním účelem této přátelské návštěvy bylo zhlédnutí muzikálu Mamma Mia, na který máma dostala od Ježíška vstupenky. Představení se konalo v honosné budově divadla Raimund Theater. Ježíšek zakoupil nejlevnější možné vstupenky, a to na sedadla s omezeným výhledem. Omezení spočívalo v tenkém sloupu umístěném před našimi zraky, který však nikterak nesnižoval schopnost recepce díla. Navíc poslech omezen nebyl. Matka odborným zrakem (či spíše sluchem) zhodnotila hudební stránku představení a konstatovala, že absence smyčcových nástrojů je vskutku pobuřující. Také poznamenala, že Rakušané chodí do divadla snad ještě hůře oblečení než Češi. I přesto se pro nás návštěva tohoto muzikálu stala nezapomenutelným zážitkem, neboť jsme pravými milovnicemi skupiny ABBA.
Druhý den jsme se místní lokálkou (tedy jakousi kombinací vlaku a tramvaje) vypravily do Badenu, půvabného lázeňského městečka ležícího nedaleko Vídně. Baden je sice malé, ale o to významnější město. Sídlili zde již staří Římané, pobýval tu Ludwig van Beethoven, jsou tu sirné lázně a údajně překrásné vánoční trhy. Po zhruba hodinové jízdě jsme vystoupily v samotném centru města, které jsme se ihned jaly prozkoumat. Vzhledem k tomu, že napadla silná vrstva sněhu, připadaly jsme si jako v pohádce. Prošly jsme se kolem honosné budovy kasina, vyšplhaly k Beethovenově svatyni a zhlédly místní oranžerii a rosarium (zárodky růží však prozatím pokrývala vydatná vrstva sněhu). Následně jsme se prošly půvabnou uličkou Schlossergässchen sestávající z roztomilých žlutých domečků. Poté jsme se vypravily do nedaleké kavárny, kde jsme se posilnily zákusky a horkým čajem. Baden sice není zdaleka tak velké a "profláklé" město jako Vídeň, ale i přesto stojí za pozornost. Při toulkách místními zasněženými parky jsme se totiž dokázaly přenést do doby, kdy tu žil samotný Ludwig van Beethoven a komponoval tu svá nejslavnější díla.
Další den jsme se vydaly na věhlasnou Mariahilfer Strasse, kde jsme již tradičně prozkoumaly několik obchodů. Následně jsme zavítaly do Blutgasse, což je krásná malá ulička nedaleko Stephansdomu, která údajně patří k nejstarším lokalitám v celé Vídni. V okolí Blutgasse se skrývá několik romantických zákoutí včetně skvostného dvorečku s pavlačovými domy porostlými břečťanem.
Druhý den jsme se místní lokálkou (tedy jakousi kombinací vlaku a tramvaje) vypravily do Badenu, půvabného lázeňského městečka ležícího nedaleko Vídně. Baden je sice malé, ale o to významnější město. Sídlili zde již staří Římané, pobýval tu Ludwig van Beethoven, jsou tu sirné lázně a údajně překrásné vánoční trhy. Po zhruba hodinové jízdě jsme vystoupily v samotném centru města, které jsme se ihned jaly prozkoumat. Vzhledem k tomu, že napadla silná vrstva sněhu, připadaly jsme si jako v pohádce. Prošly jsme se kolem honosné budovy kasina, vyšplhaly k Beethovenově svatyni a zhlédly místní oranžerii a rosarium (zárodky růží však prozatím pokrývala vydatná vrstva sněhu). Následně jsme se prošly půvabnou uličkou Schlossergässchen sestávající z roztomilých žlutých domečků. Poté jsme se vypravily do nedaleké kavárny, kde jsme se posilnily zákusky a horkým čajem. Baden sice není zdaleka tak velké a "profláklé" město jako Vídeň, ale i přesto stojí za pozornost. Při toulkách místními zasněženými parky jsme se totiž dokázaly přenést do doby, kdy tu žil samotný Ludwig van Beethoven a komponoval tu svá nejslavnější díla.
Další den jsme se vydaly na věhlasnou Mariahilfer Strasse, kde jsme již tradičně prozkoumaly několik obchodů. Následně jsme zavítaly do Blutgasse, což je krásná malá ulička nedaleko Stephansdomu, která údajně patří k nejstarším lokalitám v celé Vídni. V okolí Blutgasse se skrývá několik romantických zákoutí včetně skvostného dvorečku s pavlačovými domy porostlými břečťanem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)