Brasserie Véronique

Protože se mě babičky neustále ptají, co ve Vídni jím (a vlastně nejen ve Vídní - zajímá je, co jím, ať už se nacházím v kterékoli části vesmíru), bude následující příspěvek věnován právě jídlu.
Snažím se jíst zdravě. A docela se mi to daří (pokud pominu pomatení mysli, během něhož jsem na jedno posezení snědla celý tubus chipsů Pringles, ačkoli jsem na ně vůbec neměla chuť. Po zbytek večera jsem litovala svůj ubohý žaludek a tukové váčky, které se tímto excesem zvětšily snad o desítky procent.). Objevila jsem kouzlo bulguru, polenty a kuskusu, které nyní tvoří hlavní složku mé potravy. Navíc když jsou potraviny v eurech, nezdá se mi, že by byly příliš drahé, a tak je kupuji i v biokvalitě. A vejce zásadně od slepic z volného chovu!
Začátky mého gastronomického působení ve Vídni však byly poněkud krušné. Dosti dlouhou dobu jsem nevlastnila nůž. Tak jsem si koupila pro jistotu hned dva, ovšem s tak malou čepelí, že je možné s jejich pomocí krájet jen suroviny o dosti malém průměru. Také jsem si pořídila úžasný hrnec, jehož nevýhodou jsou ucha, která zjevně nejsou odizolována, neboť přejímají teplotu hrnce. Dosti dlouho mi taky trvalo, než jsem si zvykla na místní sporák. Výsledkem byla tedy voda nezvladatelně tryskající z hrnců na plotnu. Íránec Ali od naproti mi ovšem sdělil, že je přesvědčený o tom, že až se vrátím domů, bude ze mě výborná kuchařka. Asi mi tím chtěl naznačit, že mé kuchařské umění zatím stojí za starou belu.
A na závěr několik poznatků:
1) Těstoviny se skvěle uvaří i v případě, že je dáte do hrnce ještě předtím, než začne voda vařit. Upřímně řečeno netuším, proč by se měly dávat až do vroucí vody.
2) Creme fraiche není obyčejná smetana.

Horečka nedělního nakupování

V neděli jsou všechny obchody v celém Rakousku zavřené. Tedy, všechny ne. Jeden Spar poblíž Mariahilfer Strasse mívá otevřeno víkend-nevíkend, svátek-nesvátek a tak se do něj moje spolužačka Blanka jednou v neděli vypravila, aby si zakoupila toaletní papír. Jaké však bylo její překvapení, když zjistila, že před oddělením s drogistickým zbožím stojí obrovská cedule a na ní upozornění, že "je zakázáno prodávat v neděli a o státních svátcích zboží nacházející se za bariérou". Nejspíš je tedy povoleno prodávat jen jídlo a pití, jelikož jsou tyto atributy nutné k přežití. Je ovšem trochu diskutabilní, zda člověk potřebuje nutněji rum a brambůrky, nebo spíš toaletní papír a vložky.
Další věc, která mě velice překvapila, je neuvěřitelná rychlost, jakou oplývají rakouské pokladní. Vždy, když mi markují zboží a provádí peněžní transakce, připadám si jako pilot Formule 1 v pit stopu. Nedokážu si vysvětlit, jak je možné, že jsou tak rychlé. Jediným možným vysvětlením je tedy skutečnost, že když nepracují v neděli, musí od pondělí do soboty pracovat o to pilněji.
A kde vlastně nakupuji? Převážně v místní pobočce obchodu Zielpunkt (kterému zarputile říkám "Treffpunkt"), což je řetězec supermarketů s příznivými cenami a přitom kvalitním zbožím (pozn.: neplatí pro úsek ovoce-zelenina). Pro drogistické zboží zajdu většinou do BIPY, tedy obdoby drogerie DM. Po menším úrazu při přípravě pokrmu jsem zde s vidinou otravy krve marně hledala dezinfekci. Bylo mi řečeno, že musím jít do lékárny, neboť v drogerii mají zakázáno dezinfekci prodávat. Zřejmě se obávají, že by ji nějaký sebevrah mohl vypít ve snaze se otrávit. To by mu ale lépe posloužilo Savo, které tu určitě mají.
Nedávno jsem také zjistila, že mezi mými kolejemi a rájem nákupů jménem Mariahilfer Strasse existuje přímé autobusové spojení. Jízda místním autobusem pr
o mě představuje velký zážitek, a to hned z několika důvodů:
1) Autobusem nejezdí žádní turisti, ale naopak samí praví Vídeňáci, z čehož mám patřičnou radost.
2) Člověk toho v autobuse vidí na rozdíl od metra mnohem víc - žádné temné tunely, únikové východy a sem tam nějaké graffiti, ale sluncem zalitou místní flóru a faunu.
3) Autobus musí na své cestě překonat velké množství kopců, ostrých zatáček a nepřehledných křižovatek, takže si občas připadám jako na Rallye Dakar.

P.S.: Jak nad tím tak přemýšlím, o nedělích zavřené obchody mají něco do sebe. Koneckonců - v neděli má člověk chodit na výlety. Anebo aspoň sedět doma u kafe a bábovky.

Třikrát sláva, Bratislava!

Den našeho výletu do Bratislavy jsem započala poslechem vybraných slovenských hitovek. Cestou na nádraží jsem si tak střídavě prozpěvovala "sestrička z Kramárov, sen všetkých klamárov", "reklama na ticho zo všetkých strán znie" a "už len 22 dní, a tak nezabudni, čas sa kráti".
Naše výprava sestávala z šesti osob čtyř národností a dvou pohlaví. V pravé poledne jsme se sešli na nádraží a snažili se u řidiče zakoupit jízdenky. Šofér nám ovšem oznámil, že si máme koupit lístky v nedaleké stavební buňce plnící funkci dopravní kanceláře. Tam nám však bylo sděleno, že jim nefunguje přístroj na tisknutí jízdenek a že si tedy lístek musíme přeci jen zakoupit u řidiče. Když jsem zjistila, že je šofér můj krajan, ujala jsem se nákupu lístků já. Nejprve jsme museli urychleně nastoupit, abychom stihli zelenou na křižovatce. Zatímco jsme se zběsile řítili ulicemi rakouské metropole, prováděl řidič veškeré peněžní transakce. Protože však omylem vytisknul jeden špatný lístek, musel mi ho vydat až na zastávce na letišti Schwechat. Ihned po výjezdu ze stanice se v reproduktorech ozvalo: "Prosím slečnu, která je vedoucí zájezdu z Vídně, aby za mnou přišla a vyzvedla si lístek."
Po příjezdu do hlavního města Slovenské republiky nás čekal první náročný úkol: nalézt centrum. Vyzbrojeni mapami a aktivní Agnieszkou, která se každého nadšeně ptala na cestu, se nám nakonec podařilo najít správnou cestu. Nejprve jsme se zastavili na vánočních trzích, kde jsme se posilnili trdelníkem, který je k dostání i v Rumusku a podle všeho pochází z Maďarska, kde je znám pod názvem "Kürtőskalács". Poté, co jsme se náležitě občerstvili, vyšplhali jsme na Michalskou věž, kde jsme se pokochali výhledem na město. Následně jsme zavítali do Muzea farmacie, ve kterém sice nebylo nic zajímavého, ale vzhledem k tomu, že vstupné již bylo zahrnuto v ceně lístku na věž, museli jsme toho jako správní low-cost-turisté využít. Poté jsme ve vší tichosti prošli Michalskou bránou. Traduje se totiž, že ten, kdo jí projde, aniž by utrousil jediné slůvko, zvládne zdárně všechny zkoušky. Rozjaření Španělé, kteří hulákali na celou ulici, budou tedy nejspíš muset opakovat ročník.
Poté jsme se vydali na slavný Bratislavský hrad, kde jsme se nejprve několikrát vyfotili (požádali jsme jednu paní, která namířila objektiv na sebe, jako by chtěla pořídit selfie svého chrupu), znovu se pokochali výhledem na město a následně jsme se odebrali do nitra hradu, kde byla mimo jiné umístěna expozice o 1. světové válce a o rekonstrukci budovy. Vystoupali jsme na jednu z věží, kde jsme se do třetice pokochali výhledem na město.
Cestou zpátky jsme se zastavili u Katedrály svatého Martina a u věhlasného Čumila, kde jsme pořídili obligátní foto. Prošli jsme se kouzelnými uličkami staré Bratislavy a potkali pobudu, který vyprazdňoval svůj močový měchýř na kostelní zeď a ve chvíli, kdy má spolužačka Paulina zmáčkla spoušť svého fotoaparátu, pronesl hrůzným hlasem: "Už sa blýska." (Nevím, zda se jednalo o ne příliš povedenou meteorologickou předpověď či o pokus o zanotování slovenské hymny, nicméně jsme se raději vzdálili).
Poté jsme vyprovodily dva členy naší výpravy na autobus a následně jsme se odebraly do typické slovenské "reštiky". Paulina se totiž zapřísáhla, že z Bratislavy neodjede, aniž by si nedala smažený sýr. Zbytek naší skupiny si objednal halušky a strapačky se zelím alias kapustou. Poté jsme se ještě jednou vypravily na vánoční trhy, kde jsme podlehly svodům stánku s lokšemi (či lokšy? nebo lokši? Každopádně ať už se skloňují jakkoli, stály pouhých 1,50 eur, takže jsme si v porovnání s vídeňskými cenami připadaly jako v ráji). Cestou na nádraží jsme se ještě zašly podívat na Kostel svaté Alžběty, který je známý spíš pod názvem Modrý kostel(ík). Jak již název napovídá, exteriér i interiér jsou vyvedeny v modré barvě.
Nakonec se mi přece jen vyplatilo pořídit si kolekci hrníčků z vídeňských trhů. Po příjezdu na autobusové nádraží jsem totiž ve svém půlpokoji uspořádala malý čajový dýchánek a hrníčky mi přišly konečně vhod. U čaje jsme zhodnotily náš výlet, nutno říct, že nadmíru pozitivně. Slovenská metropole je totiž skutečně krásná, ačkoli její obyvatelé často tvrdí přesný opak.
A na závěr malý jazykový test: Jestlipak víte (bez použití Googleu, samozřejmě), co je to "lekvár" a "pažerák" a jaký další význam má slovo "špirála"?

P.S.: Letecká společnost Fly Niki hodlá zřídit pravidelnou linku mezi Bratislavou a Vídní, přičemž let by měl trvat všehovšudy pět minut. Nedokážu si představit, kdo by byl ochotný čekat dvě hodiny na letišti, aby pak mohl pět minut letět. Jak poznamenala má bratislavská spolužačka Janča, možná by bylo v rámci zrychlení odbavení možné vynechat bezpečnostní prohlídku. Za tak krátkou dobu by totiž žádná výbušnina ani nestihla explodovat. V internetové diskuzi se zase kdosi dotazoval, zda bude součástí letu mezipřistání v Petržalke.

Vídeňské kratochvíle vol. 2

Začnu důležitým poznatkem - zjistila jsem, že se blešímu trhu neříká "bleší" pro nic za nic. Když jsem se totiž jednou v sobotu odpoledne vydala na proslulý bleší trh sousedící s gastronomickým klenotem v podobě Naschmarktu, měla jsem obavy, že na mě z vystaveného zboží skutečně nějaká ta blecha vyskočí. Celkově trh vypadal jako něco mezi bazarem v Istanbulu a sbírkou Armády spásy. Proto jsem jen rychle proběhla mezi hromadami starého oblečení, kýčovitých dekorací a starých kazet a zamířila do Mariahilfer Strasse - vídeňského ráje nákupů. Pokud chcete vidět pravé předvánoční šílenství, vydejte se sem v sobotu odpoledne. Davy lidí se hrnou z obchodu do obchodu, lačně se vrhají na zboží úhledně vystavené v regálech a poctivě stojí dlouhosáhlé fronty k pokladně.

A jaká další zajímavá místa jsem v rakouské metropoli navštívila?


Nedávno jsme se s děvčaty vypravily do svatostánku výtvarného umění, kterým je Kunsthistorisches Museum. Do galerie jsme se vydaly vyzbrojeny znalostmi o nizozemském výtvarném umění 17. století nabytými četbou Kiefta, Fuchse a Beheydta (a Gombricha, samozřejmě!). Nejprve jsme zavítaly do expozice staroegyptského umění. Vzhledem k nepříjemně velkému množství mumifikovaných lidí, opic a krokodýlů jsem si připadala spíše jako na exkurzi v patologickém ústavu. V oddělení antického umění se ve mně probudily instinkty staré latinice a se zájmem jsem si prohlížela vystavené nápisy (ne že bych jim tedy rozuměla. Má znalost latiny se bohužel smrskla na několik přísloví, která tu a tam bezděčně utrousím, abych vypadala učeně). Následně jsme se odebraly do expozice věnované německým, holandským a vlámským mistrům a prohlídku jsme zakončily návštěvou přechodné výstavy věnovanou Velázquezovým dílům. Během bloumání po výstavních síních se nám podařilo navzájem se poztrácet. Když jsme se však po třech a půl hodinách s plným močovým měchýřem a prázdným žaludkem konečně vymotaly ven, šťastně jsme se shledaly.

O týden později jsme navštívily Naturhistorisches Museum. Záhy jsme však zjistily, že jít do muzea druhou adventní sobotu asi nebyl nejlepší nápad. V muzeu se to jen hemžilo turisty nejrůznějších národností a také převážně slovenskými školními výpravami ("Ako povieš rozdiel medzi delfínom a žralokom, keď sis ich nebola pozrieť?" - Tímto se hluboce omlouvám všem Slovákům za nedokonalou imitaci jejich rodného jazyka.). V přízemí byla umístěna expozice minerálů (onyx, jediný minerál, který jsem díky své neutuchající lásce k Vile Tugendhat schopná poznat, jsem však ve vitrínách hledala marně) a oddělení mapující vznik planety Země a vývoj života na ní. Při pohledu na gigantické mouchy a obrovitánské červy typu olgoj chorchoj jsem byla upřímně ráda, že podobní tvorové již nežijí. V prvním patře se pak nacházela rozsáhlá expozice vycpaných, vymodelovaných a v lihu naložených zvířat všeho druhu. Jako správnou neurotičku mě však nejvíce zaujalo oddělení věnované mikrobům (nedávno jsem si mimochodem zakoupila dezinfekci na ruce, která účinkuje i proti viru H1N1!).

Se svou rumunskou spolužačkou Gianinou jsem se vydala do akvária Haus des Meeres. To je umístěno v železobetonové věži, která byla postavena za 2. světové války a sloužila jako jakýsi nadzemní bunkr a zároveň centrum protivzdušné obrany. V objektu se nachází nejen akvária s malými žraloky, obřími želvami a roztodivnými rybami a mořskými koníky, ale také řada terárií s hady a pavouky. Nechybí ani tropický pavilon s volně poskakujícími opičkami a poletujícími papoušky. V nejvyšším patře je umístěna terasa, ze které je nádherný výhled na celé město.

S Gianinou jsme se také nedávno vypravily do biografu Burgkino - tradičního, byť vícesálového vídeňského kina. Zde jsme zhlédly snímek Zmizení Eleanor Rigbyové: Oni. Jednalo se o velmi kvalitní, ovšem i nesmírně smutný příběh, u kterého nezůstalo jedno oko suché (minimálně z mých dvou očí tekly slzy proudem). V kinosále se mi dostalo jedné z největších poct v životě. Před začátkem filmu se na nás totiž z přední řady otočil jeden mladík, který zaslechl náš rozhovor a zeptal se, jestli jsme Vlámky. Nevím, jestli opravdu mluvíme jako opravdové Vlámky, nebo si prostě jen řekl "mluví sice nizozemsky, ale nějak divně, tak to asi budou Vlámky", nicméně mne tato skutečnost nadmíru potěšila.

A na závěr mám pro vás malý tip: Pokud někdy budete ve Vídni v úterý večer, nebudete vědět, co s načatým večerem, a vaše peněženka bude zet prázdnotou, pak doporučuji návštěvu MAKu, tedy muzea užitého umění. Do tohoto muzea je totiž každé úterý od 18 do 22 hodin vstup zdarma. MAK se svou monumentální dvoranou a nádherně vymalovaným stropem nápadně podobá brněnskému Uměleckoprůmyslovému muzeu. V suterénu je k vidění expozice současného designu. V přízemí a v patře na vás potom čeká sbírka orientálních koberců, nábytku spadajícího do období vídeňské secese a skla pocházejícího z velké části z českých zemí.

Záchodová etuda aneb Nejsem feministka, ale...

Domnívala jsem se, že diskriminační WC existují pouze u nás, ovšem opak je pravdou. Na jedno takové jsem narazila v Museumsquartieru. Jednou v sobotu večer, když byl areál plný turistů, vystála jsem si frontu na místní záchodky. U vstupu seděla toaletářka, které jsem zaplatila "záchodovné" a následně mě zaměstnanec (muž!) nasměroval k prázdné kabince, skoro jako hlídač na parkovišti ukazující řidičům, kde mají zastavit. Na tom by samo o sobě nebylo nic tak zvláštního (i když ten pracovník-navigátor mě poněkud překvapil), kdyby nemusely ženy platit vyšší cenu než muži. Cena kabinky, ať už pánské či dámské, byla stanovena na 50 centů, ovšem cena pisoárů pouze na 20 centů. Zatímco muž hodlající vykonat malou potřebu zaplatil jen 20 centů, žena musela zaplatit vždy 50 ať už šla na toaletu vykonat cokoli. Dalo by se namítnout, že je přeci zcela pochopitelné, že je použití kabinky dražší, přece jen je klasická toaleta náročnější na úklid. Další protiargument by mohl znít tak, že na záchodovou místu se člověk může posadit, kdežto na pisoár ne a lístky na stání jsou taky vždycky levnější než ty na sezení. Jedná se ale přece o princip. Proč bych měla za vyprazdňování platit víc jenom proto, že jsem žena? Problém by se dal vyřešit naprosto jednoduše. Všechny pisoáry by se zrušily a do záchodových mís by se zabudovaly indikátory, které by poznaly, zda člověk vykonal malou či velkou potřebu, a podle toho vystavily účtenku. Anebo by to šlo ještě jinak - prostě by platili všichni stejně.

A nakonec mám tip pro milovníky vážné hudby. V podchodu ve stanici Karlsplatz se nachází veřejný záchod honosící se vznešeným názvem Opera Toilet. Tyhle záchodky se před několika lety postaraly o pořádný skandál. Majitel do nich totiž umístil pisoáry ve tvaru ženských úst, proti čemuž začaly okamžitě protestovat feministky. Majitel nakonec ustoupil jejich nátlaku a vybavil svůj podnik prachobyčejnými pisoáry. I tak si ale Opera Toilet zachovala jedinečnou atmosféru. Pokud se tedy rádi vyměšujete do rytmu Straussových valčíků, pak je pro vás tohle místo jako dělané!

Kačenka na Dunaji

O prvním adventním víkendu jsem ve svém skromném vídeňském příbytku přivítala svou věrnou kamarádku Kačenku. Katka přijela s obrovským batohem, fotoaparátem na jedno použití (bez obrazovky, bez zoomu a všech moderních vymožeností, ale v tom právě tkví kouzlo onoho přístroje) a nejlepším obědem, jaký jsem za několik posledních dní jedla. Hned po příjezdu jsme se vydaly do Schönbrunnu, kde jsme si udělaly procházku zámeckým parkem. Při té příležitostí jsem si vzpomněla na svého milovaného Komisaře Rexe, který jednou s komisařem Brandtnerem (nebo to byl ještě Moser?) vyšetřoval vraždu v schönbrunnském parku. Když jsme procházely kolem kupek krásně zbarveného podzimního listí, pozorně jsem sledovala, zda z některé nevyčuhuje ruka nebo noha. Žádný vrah na nás sice nezaútočil, za to jsme ale byly atakovány rozzuřenou veverkou. Zatímco já jsem se rozplývala nad tím, jak je krásná a výborně ochočená, Kačenka chtěla nekompromisně pokračovat v cestě, jelikož ji už jednou veverka kousla do ruky a prý se nejednalo o kdovíjak příjemný zážitek.
Po cestě zpátky na ubikaci jsme se zastavily v blízkém nákupním centru umístěném ve zbrusu nové budově hlavního nádraží (už s tím brněnským nádražím něco udělejte, fakt!). Pokochaly jsme se zbožím v mém oblíbeném obchodě Pylones a následně zavítaly do Confiserie Heindl, kde mají nepřeberné množství úžasných pralinek vyráběných z fair-tradeové čokolády. Poté jsme se odebraly domů, kde jsme poobědvaly exkluzivní celozrnné špagety s houbovo-slaninovo-smetanovou omáčkou a dopřály si trochu oddechu.
V odpoledních hodinách jsme se vydaly do víru velkoměsta. Nejprve jsme se prošly po příjemné čtvrti Leopoldstadt, kde jsme poseděly v útulném bistru Harvest, které o víkendu nabízí veganský bufet. My jsme se spokojily s prvotřídní kávou a užívaly si poklidnou atmosféru deštivého sobotního odpoledne. Kačka vyslovila přání svézt se tramvají a proto jsme se pomocí Strassenbahnu dopravily do centra města. Abychom se dostaly na Spittelberg, který byl cílem naší cesty, musely jsme se prodrat zástupy rozjařených turistů na Maria-Theresien-Platzu. Bohužel jsme neměly možnost prohlédnout si místní stánky, jelikož nás skupina švitořících Maďarů unášela kamsi pryč. Když se nám konečně podařilo dostat se na Spittelberg, nasály jsme zde pravou vánoční atmosféru a trochu alkoholu. Potkaly jsme zde skupinku sympatických Rakušanů, kteří se zájmem zjišťovali, co že to pijeme a jak nám to chutná, aby věděli, co si mají objednat.
Poté, co jsme ukončily konzumaci svých pitiv, odebraly jsme se na Karlsplatz, kde jsme se pro změnu posilnily jídlem. Já delikatesními bramborovými šulánky se švestkovým sosem a Kačka pořádně umaštěným bramborákem (od doby, kdy jsem si v Itálii objednala tuňákovou pizzu a oni mi na ni neprozřetelně vylili všechen olej z konzervy, dělá se mi z příliš mastných věcí poněkud nevolno). Na Karlsplatzu jsme obdivovaly místní atrakci, a sice kolotoč sestavený ze starého harampádí, který jízdou na kole roztáčeli rodiče. Děti mohly usednout do staré dřevěné krabice nebo třeba na jakýsi trůn, na jehož vrcholu byla umístěna obrovská ptačí klec, takže robátko, které zde sedělo, bylo doslova chyceno v kleci. Těžko říct, jestli pro něj jízda na karuselu byla potěšením nebo spíš trestem.
Posilněny punčem jsme ujížděly domů a hrozně jsme se smály. Jelikož jsem měla neuvěřitelně plný močový měchýř, obávala jsem se, že se počurám smíchy (což se mi - a teď se dozvíte šokující pikanterii z mého osobního života - na 1. stupni ZŠ opravdu stalo).

Co dělám, jak se mám...

Chodím do školy. A občas se mi zdá, že až moc často. Protože jsem se nemohla rozhodnout, jestli se mám odhlásit z afrikánštiny nebo z nizozemského výtvarného umění, ponechala jsem si oba předměty. Poslední dobou mi ale připadá, že jsem si "naložila na vidle příliš mnoho sena", jak se říká v Nizozemsku. Ačkoli zde mám jen poloviční množství předmětů, jaké obyčejně mívám v Brně, práce mám víc než dost. Místní systém je totiž nastavený tak, že většinu práce musí studenti dělat samostatně doma a v hodinách se o zadaných úkolech jen diskutuje.
Čím se tedy bavím, když zrovna nejsem ve škole?
1) Učím se. Často slýchávám z různých koutů hlasy, že je to tady "pěkná flákárna", když mám školu jen tři dny v týdnu. Ano, sice mám vyučování opravdu jen od pondělí do středy, což ale neznamená, že ve zbytku týdne bezcílně bloumám po Mariahilfer Strasse a jedinou mou starostí je to, jestli si dám ke svačině štrúdl nebo sachr (mimochodem, pekaři z Globusu prý mají licenci na výrobu pravého Sacher dortu!). Od čtvrtka do neděle pilně pracuji na úkolech, které v předchozích dnech dostanu - připravuji prezentace, píšu nejrůznější práce a čtu hromady textů.
2) Užívám si kulturně-společenského života. A nutno říci, že je o hodně intenzivnější než v Brně.
3) Překládám knížku. Nebo se o to aspoň snažím.
4) Dívám se na seriály. Protože kdo nesleduje Sherlocka nebo aspoň Games of Thrones, je prostě úplně mimo. Abych si tedy doplnila pop-kulturní přehled, absolvuji každý týden pravidelnou dávku seriálů. Taky sleduji iVysílání ČT. Kdykoli si připadám nudná a nezajímavá, uklidním se pohledem na hlavního hrdinu Života a doby soudce A.K. Většího sucháče jsem v životě neviděla. A když už jsme u těch sucháčů, Neviditelné sleduju taky.
5) Skypeuji. Skype se stal nedílnou součástí mého života. Pokaždé, když večer na pokraji vyčerpání usednu k počítači a chystám se zakousnout do skývy chleba, uslyším pronikavý vyzváněcí tón a na druhé straně obrazovky rozjařený obličej některého z příbuzných následovaný dotazem: "Ty už zase jíš?!".
6) Píšu tenhle blog.

P.S.: Před nedávnem začalo v hodině jazykových cvičení vyšetřování závažného zločinu: někdo odcizil kopii učebnice (i s výsledky!), která se nesměla odnášet z budovy a ze které se měl zanedlouho psát test. Vyučující nám oznámila, že apeluje na viníka, aby se přiznal. Pokud to prý nechce učinit veřejně, může se jít po hodině přiznat do její pracovny či kopii nenápadně vrátit do složky, ze které ji odebral aneb "My teďko zhasneme, bude tma. V této nastalé tmě, ten kdo to zcizil, to tam odnese.". Ačkoli se složku stále nepodařilo nalézt, můžeme se ukonejšit alespoň tím, že k dalším krádežím nedošlo.

Vypukla punčová sezóna aneb malé srovnání vídeňských vánočních trhů

Začala punčová sezóna a my se nebojíme jí využít. Místní nederlandistika se totiž nachází na strategickém místě - přesně 220 metrů od nejslavnějších vánočních trhů, které se konají před vídeňskou radnicí. Stalo se tedy již běžnou praxí, že si po tříhodinových jazykových cvičeních zajdeme na punč, abychom se pak mohli vesele vrhnout do víru domácích úkolů. Doporučuji čokoládový punč ze stánku přímo pod vánočním stromem. Je naprosto neodolatelný... Jediné, co kazí dojem z výše zmiňovaných trhů je neskutečné množství lidí (zejména o víkendu, kdy se sem nahrnou svařáčkuchtiví Češi a Slováci) a odpudivý design místních hrníčků. Tyhle trhy si ovšem můžou přičíst k dobru, že je možné se na chvíli ohřát v budově radnice, kde je umístěna výtvarná dílna pro děti.

Velmi pěkné jsou také trhy u Schönbrunnu. Ty oplývají obrovským výběrem nápojů: horkou tekutou verzí mentolové čokolády After Eight, vaječným likérem s vanilkovou příchutí či horkou čokoládu s amarettem. Já doporučuji Apfelstrudelpunsch s rozinkami a šlehačkou. V Schönbrunnu podávají nápoje ve velmi vkusných černobílých hrnečcích se siluetou zámku a lesní zvěře. Na nádvoří je rozmístěno několik stanovišť se stolečky a přímotopy, u kterých si můžete v klidu a teple vychutnat svůj punč či svařák. Na místních trzích se navíc pravidelně konají koncerty a jiná kulturní vystoupení. Díky své lokaci můžete navíc spojit návštěvu místních trhů s příjemnou procházkou zámeckým parkem.

Jedny z nejkrásnějších trhů ze konají na Karlsplatzu. Prodávají se zde tradiční a rukodělné výrobky a také výborný punč (doporučuji ten s příchutí lesního ovoce) a pokrmy (například znamenité makové šulánky se švestkovou omáčkou). Na tomto trhu, jehož monumentální kulisou je majestátní Karlskirche, se vyřádí hlavně děti. Uprostřed areálu je totiž zřízena obora, ve které po sobě ratolesti házejí slámou a schovávají se v kupkách sena. Největší atrakcí je ale kolotoč vyrobený ze starého harampádí včetně vany, ptačí klece, dřevěné krabice, sudu a větráku, na kterém se můžou projet děti v doprovodu rodičů, kteří karusel roztáčejí jízdou na kole. Nedaleko je navíc jakési apres ski (ač bez lyží), ve kterém se příznivci disca můžou posilnit svařákem a následně si zatančit na čerstvém vzduchu. Rakouská média mimochodem nedávno oblétla fotografie amerického ministra zahraničí, kterak sedí na lavičce na Karlsplatzu, za ním se vinou řady nazdobených stánků a kolem něj stojí šestice zamračených bodyguardů.

Utajeným klenotem mezi vídeňskými vánočními trhy je bezesporu Spittelberg, spleť malebných uliček umístěných nedaleko Mariahilfer Strasse. Když se tudy procházíte, nemáte pocit, že se nacházíte uprostřed Vídně, ale spíš v nějakém kouzelně kýčovitém filmu od Tima Burtona. Řekla bych, že by to klidně mohl být Karlík a továrna na čokoládu vzhledem k tomu, že se zde nachází i prodejna znamenité, ovšem dosti drahé čokolády. Samozřejmě nechybějí obligátní stánky s punčem. Já jsem si dala 5 Elemente Punsch, který se vyznačuje tajuplným složením a vysokým obsahem alkoholu.

Pokud existuje nějaký trh, kterému doporučuji se vyhnout, pak je to trh na Maria-Theresien-Platz. O víkendu je zde takové množství lidí, že se zde nedá hnout. Tento trh bohužel nejsem schopna objektivně zhodnotit, jelikož mě proud lidí unášel kamsi pryč, takže jsem neměla šanci si jej důkladně prohlédnout.

Pokud vás nebaví bloumání po stáncích, můžete se aspoň pořádně opít a nadlábnout. Ideálním místem je Museumsquartier, kde se neprodává nic kromě jídla a pití. Vládne tu uvolněná atmosféra doprovázená příjemnou hudbou. Navíc se místní trhy vyznačují originálními hrnky, které nejsou ani trochu kýčovité, ale zato velmi roztomilé. Já jsem pro změnu ochutnala nealkopunč, tedy Kinderpunsch, který byl nesnesitelně sladký. Pro děti byl tím pádem jako dělaný.

Za zmínku stojí také trhy u Stephansdomu, ačkoli
svou velikostí (či spíše malostí) nemůžou konkurovat většině ostatních trhů. Pokud ale procházíte centrem města, můžete se tu na chvíli zastavit, prohlédnout si zboží v jednom z krásných na bílo natřených stánků a ochutnat třeba švestkovo-čokoládový punč, který opravdu stojí za to.





P.S.: Od skoro pravé Vídeňačky jsem se dozvěděla, že Rakušáci na trhy moc nechodí, a když už, tak se jdou jen posilnit punčem. Zboží na trzích je navíc kvůli vysoké ceně za pronájem stánků značně předražené.