Óda na Brno

Vídeň je nádherná. Navíc je podle mnoha výzkumů nejlepším místem pro život. I přesto zůstanu navždy věrná Brnu, navzdory tomu (nebo možná právě proto), že můj táta vždycky říká, že pokaždé, když se stane něco divného, tak je to právě v moravské metropoli, viz náhodný výpis zpráv z Brna: "Žena nahlásila, že vidí divné zvíře. Strážníci našli poletující sáček.", "V Brně utekl bizon. Zneškodnili ho až teaserem.", "Diváka po představení zamkli na WC v divadle. Vysvobodili ho strážníci."
V Brně si vždy kromě zásob tuku doplním i všeobecný přehled. Abych se zbytečně nerozrušovala, nesleduji ve Vídni zprávy a nečtu denní tisk. Sice jsem ve skvělém duševním rozpoložení, ale vůbec netuším, co se ve světě a v naší vlasti děje (Sedláčkova mikina a Zemanova "Fäkalsprache" mému vidu a slechu přesto neunikly).
Výpravy do Brna se ale můžou rychle změnit v boj o holý život. Když jsem naposledy byla ve své domovině, podařilo se mi zarýt si při přípravě tartare di tonno do ruky hrot vývrtky (pro rýpaly: Vím, že na konzervy existuje speciální otvírák, ovšem ten jsem zapomněla ve Vídni.). Při té příležitosti jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem již povážlivě dlouho neabsolvovala očkování proti tetanu.
Nedávno (to už ve Vídni) jsem si pro změnu zasekla do ruky nůž. Bohužel jsem neměla žádný dezinfekční prostředek a stejně na tom byli i mí spolubydlící. Litevec Andrius mi sice nabízel pro zneutralizování rány Amundsen s hruškovou příchutí (k zevnímu užití), avšak já jsem se raději spokojila s Milkou Oreo (k vnitřnímu užití, ale stejně bych radši brala to očkování!).
Andrius (který má dánského spolubydlícího, jenž je živoucím důkazem toho, že se úsloví "pije jako Dán" zakládá na pravdě) se mimochodem nedávno vydal stopem do Brna. Následuje shrnutí jeho dojmů z mého rodného města:
1) Je tam levné pivo.
2) Skoro nikdo tam neumí pořádně anglicky.
3) Mají tam lepší kebaby než tady.
4) Na kolejích mají podivně očíslované pokoje.
5) Jsou tam neskutečně pomalé pokladní.
A když už jsme u toho Brna... Při nedávné návštěvě moravské metropole jsem sledovala jeden z nejpozoruhodnějších pořadů České televize Sama doma. Hostem byli dva propagátoři hantecu, kteří na závěr zapěli song Když si betelné borec narazí betelnó koc. Takový odvaz jsem v Sama doma ještě neviděla. Snad jenom když syn herce Petra Vacka čural v přímém přenosu do lahve.

Mamma mia in Vienna

V polovině listopadu ke mně zavítala první návštěva v podobě mé mámy. Po celou dobu svého pobytu se obávala, že provede nějaké strašlivé faux pas, které se nesmazatelně zapíše do dějin tohoto blogu (neřkuli celé Vídně). Návštěva se však obešla bez jakýchkoli incidentů, takže o ní můžu s čistým svědomím poreferovat.
Hned po matčině příjezdu jsme se vydaly do Prateru, kde jsme se svezly na světoznámém kole. Ačkoli je kolo vybaveno i luxusně zařízenými kabinkami, kde je možné strávit romantickou večeři, spokojily jsme se s kabinkami "pro plebs". Ty vypadaly o poznání hůře - netěsnící okna, dřevěné obložení poseté vyrytými vzkazy a na obou stranách chatrné dveře, které vypadaly, že každou chvíli odletí. První polovinu krasojízdy jsem strávila poněkud v křeči s očima vytřeštěnýma do hloubky pod námi (až na zem naštěstí nebylo pro samou tmu vidět). Poté, co jsme se přehoupli přes nejvyšší bod konstrukce, probrala jsem se z prvotního šoku a začala si užívat výhledu na město. Nebyla jsem však schopná určit světové strany, natožpak identifikovat jedinou památku.

Druhý den vedly naše kroky na Naschmarkt, asi nejznámější vídeňský trh. Dá se tu koupit nejen ovoce a zelenina, ale také ryby, sladkosti a dokonce i květiny. Měla jsem pocit, jako kdybychom se náhle ocitly ve Středomoří. Pulty přetékají filety z lososa, gigantickými různobarevnými olivami a úhledně srovnanými sáčky s exotickým kořením. Naschmarkt ale není obyčejný trh, kde si jídlo jen koupíte a odnesete domů. Součástí areálu jsou i útulné restaurace a kavárničky, kde můžete chvíli posedět a představovat si, že jste na dovolené třeba v Řecku nebo v Itálii.
Poté jsme se vydaly na slovutnou Mariahilfer Strasse, tedy do ráje nákupů, kde jsem se pod matčiným dohledem pokoušela vybrat si nové džíny a boty. Přesto, že jsme ve všech možných obchodech strávily několik desítek minut, odešly jsme nakonec s prázdnou. Cestou jsme si alespoň poslechly zavalitého muže, který s virtuózním zaujetím vyhrával na sklenice od piva Tak pravil Zarathustra. Jeho umělecký výkon však byl poněkud poznamenán skutečností, že před vystoupením nejspíš větší množství piva sám zkonzumoval.
Po tomto strhujícím hudebním zážitku jsme se odebraly do restaurace, kde jsme uplatnily poukázku na dva XL Wienerschnitzely za cenu jednoho. Vzhledem k tomu, že by se z jedné porce mohly najíst asi tak tři lidé, měla jsem s obědem vystaráno na celý zbytek týdne.
Jelikož již ve Vídni začala punčová sezóna, nemohly jsme kolem stánků, které ho nabízely, projít bez povšimnutí. U Stephansdomu jsme se posilnily punčem se švestkovo-čokoládovou příchutí a v Museumsquartieru zase Kinderpunschem. Nejvíce času jsme však strávily na Spittelbergu, kde se podle nás konají ty nejlepší vánoční trhy v celé Vídni. Pokud si tedy někdy budete chtít odpočinout od shonu na Mariahilfer Strasse, stačí zabloudit do malebných bočních uliček a nechat se unášet tou pravou vánoční atmosférou. Místní trhy nejsou nikterak komerčně zaměřené a soustředí se především na tradiční produkty.

Na závěr přidávám několik matčiných postřehů:
1) S rakouským citem pro módu to jde z kopce. Zatímco dříve matce připadalo, že se obyvatelé Vídně oblékají mnohem lépe než Češi, dnes již tomu tak není.
2) Pokud chcete vyjít ven z metra, cesta vede vždycky doprava. Nedokážu tento fenomén nijak vědecky vysvětlit, ovšem ve většině případů tomu tak skutečně je.

Můj půlpokoj, můj hrad

Jak jsem psala v jednom z prvních příspěvků, bydlím na kolejích patřících organizaci ÖJAB. Jedná se o rohový dům nacházející se nedaleko hypermoderního hlavního nádraží (Ad nádraží: Pokud bude to brněnské tak pěkné a budou v něm prodejny Manner, Desigual a můj nejnovější objev Pylones - obchod s nejrůznějšími barevnými serepetičkami, pak jsem pro odsun. Když už jsem u toho, odsun zní hrozně pejorativně. Nedalo by se tomu říkat spíš přemístění?).
Původně jsem se domnívala, že bydlím v 10. Bezirku. Nedávno jsem však zjistila, že se mé dočasné bydliště nachází ve 4. Bezirku, což mě nesmírně potěšilo. Vycházím totiž z předpokladu, že čím nižší číslo, tím prestižnější lokalita. Co se tedy v mém okolí nachází? Především prodejna polských potravin, obchod s vintage módou, krámek s biopotravinami, na jehož výkladní skříni se skví heslo "Erde gut, alles gut", tetovací salón, centrum bojových sportů, výrobna paliček na bicí nástroje a několik útulných kavárniček.
Bydlím ve dvoulůžkovém pokoji s asi nejlepší spolubydlící, jakou jsem si mohla přát. Pokoj je vybaven ledničkou, koupelnou, televizorem (který je vysoko na skříni a rozhodně nemám v úmyslu jej zapojit domnívajíc se, že internet je postačujícím žroutem času) a nedoléhajícím oknem. Na chodbě se nachází společná kuchyně s věčně špinavou varnou deskou, usmolenou troubou a zapatlanou mikrovlnkou. Kuchyně však není pouze místem přetékajících hrnců a dýmajících pánviček, ale také místem setkání s ostatními obyvateli našeho patra (i spodního patra, protože tamní kuchyně nefunguje vůbec).
Každý čtvrtek sem chodí paní uklízečka, která umyje zem, přetře koupelnu, vyhodí obsahy odpadkových košů (jsou celkem tři - jeden na papír, další na plast a poslední na směsný odpad) a dodá nám toaletní papír. Příděl toaletního papíru činí jednu ruličku na osobu a týden.
V rohu psacího stolu jsem zřídila tzv. sentimentální koutek. Obsahuje rodinné fotografie, pohledy, letáčky a umělecká díla členů rodiny. Původně jsem si nic takového do pokoje dávat nechtěla, ale protože vzpomínky na domov vyvěšené po pokoji jsou nezbytnou součástí vybavení každého Erasmáka, Ceeepusáka a jiného -áka, rozhodla jsem se, že tak přece jen učiním.
Nejvyšší patro mé skříňky je vyhrazeno knihovně obsahující úctyhodný počet svazků, rovných 16, z toho 4 časopisy, 7 publikací z univerzitní knihovny a čtečku e-knih. Knihovna se pyšní zarážkou ve formě apartní židličky z prodejny XXX Lutz, kterou jsme dostali první školní den. Židlička neslouží pouze jako zarážka, ale je také improvizovaným trůnem nizozemského krále Willema Alexandra, kterého jsem si přivezla v kufru (Mám pouze jeho hlavu. Máxima by mi asi nedovolila vzít si ho celého.).
Naše koleje disponují i prádelnou, studovnou, posilovnou (která je údajně v žalostném stavu) a saunou (která pro jistotu nefunguje vůbec). Cesta do prádelny vede kolem hald starého nábytku a hudební místnosti, odkud se jednou ozývá příčná flétna a jindy zase klavír nebo housle. Po překonání značných obtíží technického rázu se mi podařilo vyprat si prádlo a následně si ho i usušit v sušičce. Někdo si v ní ale přes hodinu zapomněl prádlo, takže jsem ho byla nucena vytáhnout. Skládat cizí pánské spoďáry (byť značky Calvin Klein!) byl velmi intimní zážitek.
O koleje se stará pan správce Coco (ano, opravdu se tak jmenuje) společně s velmi milou paní sekretářkou. Každé patro má také svého mluvčího, který řeší stížnosti, závady a přání jeho obyvatel (naše patro tedy žádného zástupce nemá, protože se nepřihlásil ani jediný kandidát. V Rakousku zřejmě vysoké funkce nikoho netáhnou.).

P.S.: Někdo mi ukradnul vařečku. Pokud se jedná o někoho, kdo čte tento blog, vyzývám ho, aby mi ji urychleně vrátil. Už jsem si sice koupila novou, ale na tu starou mám silnou citovou vazbu.

Vídeňské kratochvíle vol. 1

Krátce po příjezdu do Vídně jsme se zúčastnily akce pořádané organizací pro zahraniční studenty. Mělo se jednat o uvítací soirée následované promluvou jedné bývalé stipendistky. Vše měl zakončovat raut, což byl skutečný důvod, proč jsme se sem vypravily. Poté, co na nás vychrlili smršť praktických informací (je nám k dispozici speciální psychologická poradna, pokud budeme mít problémy vyrovnat se s kulturním šokem), pustili nám krátkometrážní (naštěstí) snímek, který natočili bývalí stipendisté a který zachycuje prvotní problémy zahraničních studentů po příjezdu do Vídně. Pokud v Rakousku existuje obdoba Zlatých malin, navrhuji nominovat tenhle film. Poté se ujala slova jedna Nizozemka (!), která nás anglicky seznámila s průběhem svého pobytu ve Vídni a poté nás obšírně informovala o výzkumu, který zde provádí (zkoumá přistěhovalce, kteří pracují v nevládních organizacích pro pomoc uprchlíkům. Sice netuším, co se na nich dá zkoumat, ale vzhledem k délce přednášky je toho asi hodně.). Útěchou nám byly alespoň švédské stoly, na které jsme se vrhly se stejným nadšením jako to dělávají zástupci Holubovy letky.

Zjistily jsme také, že ideálním místem pro procházky v pěkném počasí (kterého je teď poskrovnu) je Donauinsel, uměle vybudovaný ostrov na Dunaji, který je docela úzký, ale zato šíleně dlouhý. Je to tedy ideální místo pro cyklistiku nebo jízdu na in-linech. Určitě se vyplatí zajít i do parku u zámku Belvedere, který sice není moc velký, ale je jaksepatří kýčovitý.
Navštívili jsme už také několik místních putyk. Jednou z nich byla příjemná hospoda Käuzchen, kde na nás dýchla atmosféra staré Vídně. Navíc tu mají legrační jídelní a nápojový lístek s hesly jako "Happi und Hammi für Pappi und Mammi" nebo "Allohol jawoll!" a čepují tu Velkopopovického kozla.
Zašli jsme také do irské hospody Four Bells, kde se konala oslava narozenin Češky Marcely z našich kolejí (Když se dva dny předtím vracela v brzkých ranních hodinách v kostýmu kočičí ženy na kole z halloweenské party, zastavila ji policejní hlídka a naměřila jí zvýšené množství alkoholu. Musela tudíž strávit několik desítek minut na místní služebně ve společnosti zombíka.). V hospodě vládla velmi bujará nálada a ačkoli byla neděle večer, nevypadalo to, že by se někdo z osazenstva chystal druhý den do práce.
Pár minut jsme poseděly ve vyhlášené hospodě Cafe Benno, kde mají i speciální oddělené salonky, moc pěkný koutek obskládáný štosy knih a desítky deskových her k zapůjčení. Bohužel nejsme jediní, kdo se o věhlasu téhle knajpy dozvěděl, a tudíž jsme se z důvodu neexistující rezervace musely uchýlit do jiného podniku. Náhodou jsme narazily na bar Wäscherei, kde nám bylo poskytnuto místo hned vedle obřího plátna, na které se promítal zápas Bayern Mnichov  vs. Borrusia Dortmund, a naproti skupiny mužů středního věku, kteří v průběhu večera neustále vykřikovali, chytali se za hlavu, nadávali nebo se naopak radovali. Naše polská spolužačka Karolina však byla nadšena, protože v jednom z mužstev hrál i nějaký slovutný polský fotbalista, a já jsem byla nadšena, protože v baru čepovali Starobrno. Jako správná patriotka jsem ho zapáleně vychvalovala všem u stolu, a těm, kdo si ho objednali, moc chutnalo. Asi nikdy nepili jiné české pivo.
Také jsme absolvovaly několik erasmáckých večírků, přičemž všechny byly nevalné kvality. Před nedávnem jsme se děvčaty vydaly na Erasmus Party Night, kde nikdo nebyl, nic se tam nedělo a kde hrála příšerná hudba. Na Erasmus Karaoke Night bylo naopak lidí až moc. Od 19 do 20 hodin tam navíc prodávají koktejly jen za 50 centů. Pokud sem člověk přijde hned v 19:00 a objedná si několik piňa colad nebo cuba libre najednou, pak se mu to snad i může líbit. Já jsem si ale uvědomila, že už jsem na takové akce asi stará, viz následující seznam příkoří:
1) Střepy od skleniček zapíchané v lodičkách.
2) Alkoholický nápoj neznámého původu (snad aspoň nebyl pančovaný), který mi přistál na zádech.
3) Odpálkování tří otrapů, kterým jsem namluvila, že se jmenuju Monica.
4) Otřesný zážitek z místních záchodků. Horší jsem viděla snad jen v přístavišti ve Splitu a na Brněnské přehradě.

P.S.: Abych předešla útokům ze strany milovníků pravopisu, předem upozorňuji, že měkká a tvrdá i/y nestřídám v textu nahodile, nýbrž důsledně dodržuji genderové rozdělení. I  a Y  tedy používám podle toho, zda jsem v daném podniku byla pouze se zástupkyněmi ženského pohlaví, či zda se k nám přichomýtnul nějaký muž.

Z deníku kavárenského povaleče - díl první

Za onu krátkou chvíli, kdy jsme ve Vídni, stihla jsem navštívit již několik vyhlášených i zcela neznámých kaváren.
Předkládám popis kaváren a jejich hodnocení. Nejvyšší hodnocení je 5, nejnižší 1.
Stupnice: 5 = Ráj labužníků!, 4 = Skvělá kavárna!, 3 = Nemastné neslané, 2 = Nic moc., 1 = Příště se tomuhle místu obloukem vyhnu.

Kurkonditorei Oberlaa - Neuer Markt 16
Pokud budete bloudit Vídní, je docela možné, že dříve či později narazíte na kavárnu Oberlaa. Jedná se o celou síť kaváren, kde můžete ochutnat nepřeberné množství dortíků, makronek a pralinek. Samozřejmostí je prvotřídní káva. My jsme zavítaly do pobočky na nenápadném náměstíčku Neuer Markt, které se nachází hned v centru města. Kavárna se rozkládá na dvou poschodích a je opatřena i velmi pěknými toaletami v suterénu. Tuhle kavárnu dobře znám z předchozích návštěv Vídně. Vždycky když sem totiž s mámou přijedeme, zajdeme právě sem. Když jsme se do kavárny vydala tentokrát, a sice v doprovodu své nynější spolužačky Blanky a naší doktorandky Adély, bylo ještě napůl letní počasí, které nám umožnilo využít příjemnou zahrádku.
Jídlo/pití: 4
Obsluha: 4
Prostředí: 4
Celkové hodnocení: 4

Café Demel - Kohlmarkt 14
Sychravé nedělní dopoledne se jevilo jako ideální čas pro návštěvu jedné z nejvyhlášenějších vídeňských kaváren vůbec - Café Demel. Kavárna sídlí v historické budově nedaleko Hofburgu. Interiér je vskutku skvostný - mramorové stolky, masivní tmavé dřevo, luxusní dlažba... Navíc se přímo v kavárně nachází i prodejna všemožných delikates, které se zde vyrábí. V budově sídlí i výrobna cukrovinek, která je od zbytku kavárny oddělena plexisklem, takže je možno mistry cukráře sledovat při práci. Krásný estetický dojem kazil snad jen chlapík v zářivé šusťákové soupravě. Zřejmě se nechal inspirovat hitem sezóny podzim/zima v podobě mikiny Roberta Sedláčka.
Jak jsme se dozvěděly od Blanky, Demel vede se Sachrem spory o to, komu patří práva na výrobu originálního Sacher dortu. Jednotlivé dorty se od sebe poněkud liší. Zatímco u Sachra se vrstva marmelády nachází uprostřed dortu, u Demela je umístěna hned pod čokoládovou krustou. Samozřejmě jsme si jako správné turistky Sachertorte objednaly a chutnala opravdu skvěle, stejně jako káva.
Tím ale výčet pozitivních stránek Café Demel končí. Nutno konstatovat, že do Demelu už asi nikdo z naší česko-polsko-rumunské výpravy nezavítá. Příčinou našeho roztrpčení byla nadmíru nepřátelská obsluha. Poté, co si 2/3 naší skupiny objednaly "einen kleinen Brauner", tedy obyčejné espresso, zatvářila se servírka nesmírně kysele ("No jo, to jsem si mohla myslet, že si dají to nejlevnější kafe."). Když si vzápětí podstatná část osazenstva objednala Sacher, změnil se její kyselý výraz v úšklebek ("No jo, blbí turisti. Co jinýho si asi tak můžou dát, když nic jinýho neznají.").
To ale nebylo zdaleka vše. Objednaly jsme si celkem čtyři Sachertorty, ovšem obdržely jsme pouze tři. Když jsme na tuto skutečnost poukázaly (poté, co si nás několik dlouhých minut nikdo nevšímal), sdělila nám vrchní, že jsme si objednaly jen tři Sachery. Když jsme ji upozornily na to, že se mýlí, nafrněně odešla a přitom si žvatlala něco, čemu jsme (možná naštěstí) nerozuměly. Zbylý Sacher pak přinesla, ovšem jen s jednou vidličkou. Ne že by se nedal zákusek sníst pouze jednou vidličkou, ovšem všichni ostatní dostaly dvě.
S pocitem nesmírného zadostiučinění jsme pak nechaly servírkám minimální spropitné. Já jsem alespoň konečně využila dvě dvaceticentové mince, které jsou jinak absolutně k ničemu. Myslím, že by se majitelé Café Demel měli zamyslet a zaměstnávat jen milé servírky. Nebo aspoň takové, které jsou schopné předstírat, že jsou milé. Anebo je nahradit někým úplně jiným. Znám hodně lidí, pro které je práce v tak vyhlášeném podniku životním snem.

Jídlo/pití: 4
Obsluha: 1
Prostředí: 5
Celkové hodnocení: 3,3

Starbucks - Kärntner Strasse 49 a Mariahilfer Strasse 23-25
Obě pobočky řetězce Starbucks, které jsem zatím ve Vídni navštívila, jsem takzvaně hodila do jednoho pytle, protože všechny Starbucksy jsou víceméně stejné. Hodnotit Starbucks je trochu jako hodnotit McDonald. Já osobně oceňuji na tomhle kavárenském řetězci zejména skutečnost, že poté, co si kávu zakoupíte, neobtěžuje vás obsluha všetečnými dotazy typu "Máte všechno?", "Můžu vám ještě něco nabídnout?", "Máte nějaké další přání?". Absence číšníků má však i svá úskalí, například nižší úroveň čistoty. Navíc mám silné podezření, že veškeré zákusky vzešly z mražených polotovarů. Bohužel si u mě Starbucks nemohl spravit reputaci svou podzimní specialitou v podobě Pumpkin Spice Latte, a to kvůli mé nesnášenlivosti kombinace káva-mléko.
Jídlo/pití: 4
Obsluha: 4
Prostředí: 3
Celkové hodnocení: 3,6

Café Central - Herrengasse 14
Café Central je moje srdeční záležitost. Tuhle kavárnu jsem si zamilovala, když jsme v ní kdysi s tátou strávili mnoho hodin a utratili mnoho eur. Café Central se nachází v samém centru města v blízkosti Českého centra. Interiér kavárny je tvořen velikánskou místností s perfektně naleštěnými parketami, neobyčejně vysokým stropem, dlouhými mramorovými sloupy a hlavně vitrínami s božsky vypadajícími zákusky. Do Café Central s oblibou chodili kromě mě i jiní velikáni jako Adolf Loos či Hugo von Hofmannsthal.
V téhle kavárně naleznete všechno, co si pod pojmem vídeňská kavárna představíte - výbornou kávu, lahodné dezerty, jedinečnou atmosféru a distingované číšníky (jak poznamenala Blanka, v knize Moniky Czerninové Vídeň: Návod k použití se píše, že vídeňští vrchní snad prochází speciálním školením na to, jak co nejdéle ignorovat hosty).Ve večerních hodinách si navíc můžete pobyt v kavárně zpestřit poslechem skvělého pianisty.
Jídlo/pití: 5
Obsluha: 5
Prostředí: 5
Celkové hodnocení: 5

P.S.: Zjistila jsem, že kvalita kávy je přímo úměrná reakci mého žaludku. Zatímco po konzumaci instantní kávy mě prakticky pokaždé trápí žaludeční problémy, po ochutnání šálku kávy vytříbené kvality se ničeho takového obávat nemusím. Dospěla jsem k závěru, že díky vrtkavosti mého žaludku a znalosti nizozemštiny bych mohla pracovat u firmy Douwe Egberts jakožto indikátorka kvality výrobků. Pokud taková pracovní pozice existuje, hned po promoci se přihlásím. A zároveň vás vyzývám: prosím, buďte ke mně milosrdní a dávejte mi pít jen kvalitní pitivo.

Zprávy z kuloárů

V neděli 26. října proběhly ve Vídni oslavy dne rakouské státnosti. U této příležitosti byly návštěvníkům otevřeny některé státní instituce jako prezidentská kancelář či nejrůznější ministerstva (například Ministerstvo školství a žen. Není trochu nespravedlivé, že mají vlastní ministerstvo pouze ženy? Být mužem-Rakušanem, cítila bych se diskriminována a požadovala bych zřízení zvláštního ministerstva pro mužské záležitosti.).
 Já jsem se spolu s Blankou a naší srbskou spolužačkou Hristinou rozhodla strávit část dopoledne v rakouském parlamentu, monumentální budově inspirované antickou architekturou, která byla postavena podle návrhu stavitele Theophila von Hansena (Pokud znáte brněnskou restauraci Hansen, pak vězte, že je pojmenována právě po něm. Hansen totiž vyprojektoval nejen rakouský parlament, ale i několik staveb v Brně včetně Besedního domu).
Nejdříve jsme musely projít důkladnou bezpečnostní prohlídkou sestávající z průchodu bezpečnostním rámem a průjezdu příručních zavazadel rentgenovým zařízením. Hned v první místnosti čekali dva (nám naprosto neznámí) politici, kteří každému návštěvníkovi potřásli rukou. Ve svém vlastním zájmu doufám, že si předem opatřili dezinfekci rukou a po každém stém potřesení se zbavili veškerých škodlivých mikroorganismů.
V parlamentu jsme měly jedinečnou možnost podívat se do zasedacího sálu Národní rady, který byl za války vybombardován a získal tak v 50. letech novou, ne příliš atraktivní vizáž. Nechaly jsme se vyfotografovat u řečnického pultu a následně jsme se odebraly do historické síně Spolkové rady, kde to vypadalo jako v La Scale. Prošly jsme se také kancelářemi zaměstnanců, kde jsme si mohly prohlédnout, jaké mají spořiče obrazovky nebo jaké suvenýry mají vystavené na poličkách (místopředsedovi Národní rady se na knihovničce skvěla figurka Bořka stavitele).
V rámci prohlídky se návštěvníci mohli zeptat svých zástupců na to, co je pálí, jak by řekl Tomio Okamura, a dokonce se s nimi vyfotit. Ve fotosalonku jsem poznala zástupkyni strany zelených Evu Glawischnig. Aspoň k něčemu byly hodiny rakouských reálií užitečné.
Cestou do Prunksaalu národní knihovny jsme byly svědky skládání vojenské přísahy. Na ceremoniálu vystoupil prezident Heinz Fischer i vojenská hudba s pochodovou verzí Ódy na radost. Jako zapřísáhlá odpůrkyně zbraní jsem se celou dobu obávala, že dojde na střelbu. Touto fóbií trpím už od dětství. Návštěva rekonstrukce bitvy u Slavkova či opery Carmen (kde dojde k jednomu jedinému výstřelu) pro mě tedy byly utrpením. Dodnes si vzpomínám na to, jak jsem kdysi ve westernovém městečku dostala při nájezdu indiánů hysterický záchvat, takže jsem se musela jít uklidnit do místní občerstvovny umístěné na opačném konci areálu. Když jsem za rok zase přijela na chalupu, prarodiče, ve snaze udělat své malé vnučce radost, opět naplánovali výlet do westernového městečka. Jakmile jsme po daleké cestě konečně dorazili na místo, pronesla jsem s andělským výrazem: "Tak se tam běžte podívat a já na vás počkám v autě, jo?".

P.S.: Hysterický záchvat se nekonal. Nepadnul totiž jediný výstřel.