Je sobota 27. září. Do začátku mého pobytu ve Vídni zbývá zhruba pět dní. Příští středu začne nová etapa mého života. Cestovatelská etapa. Rozhodla jsem se ji pečlivě zdokumentovat. Zhruba po tříleté tvůrčí odmlce se mi totiž znovu zachtělo psát. Máma z toho má velikou radost. Před nedávnem si totiž přečetla životopis J.K. Rowlingové a konstatovala, že mám s její osobou celou řadu shodných znaků, na základě čehož usoudila, že jsem předurčena k tomu stát se slavnou spisovatelkou. Nevím, jestli se někdy stanu multimilionářkou nebo dostanu Řád britského impéria tak jako Rowlingová, ovšem blog o Vídni můžu psát tak jako tak.
Takže to vezmu pěkně popořadě. Do Vídně odjíždím přes téměř neznámý program CEEPUS. Obvykle ho přirovnávám k Erasmu, který je naopak velmi dobře známý. CEEPUS má ale oproti Erasmu několik nesporných výhod: benevolentní podmínky a velkorysé stipendium. Bohužel se však CEEPUS vztahuje jen na země střední a východní Evropy. A protože je Rakousko jedinou "zápaďáckou" zemí, která se programu účastní, je o něj pochopitelně velký zájem. A aby to bylo ještě zamotanější, nebudu ve Vídni studovat němčinu, jak by se dalo očekávat, nýbrž nizozemštinu.
A na co se ve Vídni nejvíc těším?
1. Na kavárny. Vídeň je město s velmi vyspělou kavárenskou kulturou. Najdete tu slovutné kavárny, o kterých se dočtete snad ve všech turistických průvodcích, jako je Café Sacher nebo Sperl. Ve Vídni se ale nachází i celá řada nových a mladistvých kaváren pyšnících se neotřelým designem, kam rádi chodí místní intelektuálové debatovat o smyslu života.
2. Na památky. Jsem muzejně-galerijní typ. To znamená, že ať jsem v sebevětší díře, vždycky musím navštívit alespoň jednu pamětihodnost či zavítat aspoň na jednu výstavu (výjimkou je Světlá nad Sázavou, kde neměli k dispozici žádného průvodce, který by nás provedl po podzemí, a když jsme se dožadovali vstupu do místní synagogy, dozvěděli jsme se, že byla před sedmi lety zbourána). Ve Vídni je naštěstí muzeí a galerií požehnaně, takže podobné cestovatelské faux pas snad nehrozí. Ve většině tamních kulturních institucí jsem již byla. Nejraději mám Albertinu, Leopold Museum a muzeum moderního umění MUMOK. Posledně jmenovaná galerie se vyznačuje tím, že počet pater je přímo úměrný divnosti exponátů. Čím nižší patro, tím větší "zběsilosti", jak by řekl můj nebožtík dědeček. Takže zatímco ve vyšších patrech naleznete osvědčená díla od Picassa, Warhola či Lichtensteina, v suterénu na vás číhá například obří průhledná koule, ve které se kdysi procházeli nahatí hipíci.
Na závěr bych ještě měla vysvětlit název svého blogu. Schnitzelparadijs (čti: šnyclparadejs), tedy "ráj řízků" (pozn. překl.) je název filmu o Maročanovi, který pracuje v nizozemské restauraci. Název blogu je tedy více než symbolický. Jedná se totiž o spojení němčiny a nizozemštiny, tedy dvou jazyků, které studuji, a zároveň dvou jazyků, kterými se budu ve Vídni dorozumívat. Navíc je Vídeň skutečným řízkovým rájem a také je jak se patří multi-kulti.
